„Měla jsem dva skvělé bodyguardy. Strávili jsme spolu velmi milý týden,“ usmívá se Hollandová, když vypráví o událostech z uplynulého září, kdy si na cestu z Toronta do rodného Polska pořídila ochranku. 

Sama to období nazývá vyvrcholením „těch strašných věcí“, které o ní říkal ministr „nespravedlnosti“ – jak označuje polského ministra Zbigniewa Ziobra. Ten spolu s dalšími představiteli tamní vlády ještě před uvedením filmu přirovnal Hollandovou k Hitlerovi a její snímek k nacistické propagandě. Filmařka následně začala dostávat výhrůžky smrtí.

„Tehdy jsem pocítila, že nechci trávit devět hodin v polském letadle. Kdo ví, kdo tam je. Třeba nějaký polský blázen-nacionalista, těch je v Kanadě dost. Třeba ho něco napadne a něco mi propíchne umělohmotnou vidličkou,“ říká dnes s nadsázkou režisérka.

„Tak šílené útoky jsem v podstatě za celý svůj dlouhý život a komunistickou zkušenost nezažila, ani neviděla. Nemyslím, že by v jiných demokratických zemích bylo možné, aby o mně ministr ‚nespravedlnosti‘, předseda vlády, ministr obrany a ministr školství říkali, že jsem Putin,“ přemítá.

„Putin tedy přišel až pak, to je logické. Nejdříve říkali, že jsem Hitler, Goebbels, (dvorní nacistická filmařka) Leni Riefenstahlová a Stalin, že nejsem Polka a měla bych z Polska vypadnout.“

Silné emoce pulzovaly polskou společností ještě několik týdnů. Nakonec ale podle Hollandové měly útoky na její osobu opačný efekt, než vládní odpůrci zamýšleli.

„Pochopitelně si mysleli, že získají volební body, že se lidé pod praporem obrany našich hranic shromáždí a že jim to přispěje. Podle mě to přehnali,“ podotýká filmařka s tím, že Hranice od konce září stačila přilákat už skoro 700 tisíc diváků a v tržbách slaví pro domácí produkci nevídané úspěchy.

„Udělali nám v Polsku neskutečnou reklamu,“ těší Hollandovou. „Najednou totiž o tom filmu věděli všichni.“

Přeci jenom důležitý film

A co vlastně režisérku, která naposledy uváděla do kin životopisné drama Šarlatán s Ivanem Trojanem v hlavní roli, přivedlo na polsko-běloruskou hranici? Jak popsala novinářům po úterní projekci snímku v Praze, byla to v určité necynické míře touha změnit svět.

Velký, tenkrát už zcela ironický kredit přitom přisuzuje předsedovi vládnoucí konzervativní strany Právo a spravedlnost („Bezpráví a nespravedlnost“, jejími slovy) Jaroslawu Kaczyńskému.

„Byla jsem z filmu frustrovaná. Přišlo mi, že ztratil na důležitosti. Že děláme filmy, které jsou krásné, některé nudné, některé trošku neoriginální, ale že v podstatě nikoho moc nezajímají – až na ty, kteří je točí. Tak to předtím nebývalo. Filmy mívaly více vzrušující život,“ vysvětluje Hollandová.

„Pak jsem ale natočila tenhle film, a najednou se ukázalo, že vzbuzuje neuvěřitelně silné reakce. A tak jsem pocítila, že byl přeci jenom důležitý.“

Kaczyński během uprchlické krize uzavřel prostor okolo polské hranice tak těsně, že tam nesměla média, kamery, humanitární ani lékařské organizace nebo třeba pozorovatelé. „Takže si tam v podstatě mohli dělat, co chtěli. A taky dělali,“ říká filmařka.

Tehdy to podle ní Kaczyński ospravedlňoval skutečností, že Američani prohráli válku ve Vietnamu právě proto, že tam povolili natáčet médiím. „Což je pravda, protože pak Američané uviděli, že se tam napalmem pálí děti a ztratili pro tu válku určité nadšení,“ poznamenává Hollandová.

Právě to ji podle svých slov přivedlo ke zjištění, že Kaczyński věří v sílu obrazu: „Tak jsem si řekla, když on věří, že obrazy mají takovou sílu, musím věřit i já. A když udělal všechno pro to, aby se tyto konkrétní obrazy nedostaly k světu, tak je prostě sama natočím, protože to umím. Scénář k filmu v podstatě psali Putin, (běloruský diktátor Alexandr) Lukašenko a Kaczyński.“

Filmová Hranice dostala černobílou barvu. „Záleželo mi na tom, aby měl film takové dvě stylistické polohy. Aby měl zároveň drsnost dokumentu a estetickou sílu metafory. Taky to určitým způsobem navazuje na ty známé obrazy z druhé světové války a takové to holokaustové imaginárium,“ zmiňuje režisérka s konkrétním odkazem na Démanty noci od Jana Němce z roku 1964.

V jedné z hlavních rolích se představí Maja Ostaszewska, známá polská herečka a aktivistka v jedné osobě. Právě aktivisté přitom podle Hollandové z příběhu vycházejí nejlépe, protože dělají ten nejlepší skutek.

„Mám velkou úctu k lidem, kteří se rozhodují takovým způsobem pomáhat, i když je to kriminalizované. Je to z fyzického i psychického hlediska šíleně náročné,“ dodává k morálnímu vyznění svého filmu. „Zlo se pěstuje mnohem snadněji a také rychleji roste. Dobro je vzácné a tajemné. Chápu, proč je někdo zlý, ale už příliš nechápu, že je někdo dobrý.“  

Snímek Hranice byl uveden v hlavní soutěži 80. ročníku festivalu v Benátkách. V českých kinech má premiéru 19. října 2023.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít