Dáša čte Oldovi scénáře. Nakázala mu, aby ve filmu hrál, říká o Zahradníkově roce režisér Havelka
Divadelní i filmový herec a režisér Jiří Havelka natočil mimo jiné Vlastníky nebo Mimořádnou událost. Letos měl v Karlových Varech premiéru jeho Zahradníkův rok, film natočený volně podle skutečných událostí, vybavený čapkovským názvem. Je to komedie, drama, nebo dramedie? A proč v něm Oldřich Kaiser nemluví? Pro Radiožurnál odpovídal režisér přímo v Karlových Varech.
Co od filmu Zahradníkův rok čekat – tragédii, tragikomedii, komedii?
Neumím to žánrové pojmenovat. Během natáčení, hlavně během stříhání, jsme používali strašně moc pomocných slov, které nám měly určovat, co to vlastně je. Můžu tady vyjmenovat dvacet slov jako kafárna, Kniha Jobova, balada, western, tragikomedie a spousta dalších. Nevím, co to ve výsledku je.
Žijeme v podobné době rychlých soudů jako po válce, míní režisér Jiří Havelka. Jak se připravovalo představení Očitý svědek?
Je to film vzniklý podle skutečné tragikomedie...
Ano. Ta skutečnost byla spíš tragická, ale ten ten obraz, který jsme z toho postupně extrahovali, ten si asi zachovává nějakou absurdní linku nebo linku absurdního humoru.
Ona ta informace o tom skutečném případu, podle kterého se natáčelo a který je známý i z českých médií, je skrytá víceméně až někde v závěrečných titulcích. Ale můžete přiblížit?
Byl to spíš odrazový můstek, nechtěli jsme to tím úplně rámovat, protože by to diváckou imaginaci rovnou tvarovalo a očekávání by bylo nějak nastavené. A to je téma, které mě hodně zajímá – že to tvaruje až ten samotný zážitek, proto je to až v závěru.
Byla to kauza asi v roce 2006, kdy zahradník René Mandys dostal nového souseda, protože měl své zahradnictví v blízkosti zámku, který byl prodán do soukromých rukou ruského majitele, což ale nikdo přesně nevěděl, protože za něj komunikovala česká realitní firma a český právník, a chtěl koupit postupně ostatní pozemky a René Mandys neviděl důvod, proč by to měl prodávat, i když ta nabídka byla finančně obrovsky výhodná.
Festivalové Vary, den šestý: Daniel Brühl přivezl svého Souseda a odvezl si fotku pro maminku
Číst článek
No a začaly se mu dějí nepěkné věci. Sama ta kauza trvala velmi dlouho a postupně ji mapovala všechna média – ze začátku jenom pár, ale postupně to dosáhlo velkých rozměrů. My jsme byli u Reného Mandyse s Markem Hovorkou v době, kdy jsme si mysleli, že to bude třeba dokumentární film, a postupně se na to nabalovaly další příběhy a zkušenosti. Ono to hodně dlouho zrálo, ač je scénář dost útlý – má asi 15 stránek.
Začaly se do toho promítat i jiné věci, který se děly okolo a které mě tam napadaly. A začalo se to vzdalovat víc do nějakých obrazů, dál od reality.
Film tady ve Varech doprovodili Oldřich Kaiser a jeho žena Dáša Vokatá. Ta se divákům dokonce s úsměvem omluvila, že není herečka a že už nikdy se o to nebude pokoušet. Jak jste jí přemluvil k tomu, aby si vůbec zahrála ve vašem filmu?
Ona byla popravdě vedle Jirky Tučka, producenta, který se chopil toho scénáře, hlavní hybatelkou, protože Oldovi čte scénáře. Přečetla i tento, a prošel, vlastně mu to nakázala, aby v tom byl.
Řešil jsem to s ní po telefonu. Žije ve Vídni a už to, jak na to v telefonu reagovala, jak to popisovala, co říkala, co v tom vidí a jaké by to mohlo být, bylo pro mě osvěžující, normální, zemitý, mimo umělecký, že mě to nadchlo. Říkal jsem si, že minimálně její přítomnost přitom by tomu mohla přinést nějakou zásadní kvalitu. A nakonec se z toho vyvinulo i to, že tam skutečně hrála s Oldou.
Jaká byla příprava představení Očitý svědek? V čem bylo období covidové pandemie unikátní? Poslechněte si celý rozhovor výše.
