Pokus Ruska obsadit Ukrajinu je součásti velkého problému, který historicky řešíme i my. Totiž jakým způsobem zabezpečit národ menšího nebo i středního rozsahu proti vnějším tlakům, zejména v regionu střední Evropy, sevřené mezi Německem a Ruskem.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Výročí nepříjemně aktuální

Vzdorovat, podrobit se, nebo vstoupit do spojenectví s jinými státy, i za cenu omezení vlastní suverenity? František Palacký už v roce 1848 varoval před rozdrobením Rakouského mocnářství, protože tyto menší středoevropské národy podle něj neměly šanci ubránit se jak Německu, tak i Rusku.

Oslyšený Palacký

My jsme se v roce 1918, šedesát let po Palackého varování, rozhodli jít vlastní cestou. Debata o tom, zda to bylo správné, vlastně není uzavřená.

Jisté je, že během jediné generace jsme podlehli oběma, Němcům i Rusům, a cenou za dočasné nabytí plné suverenity byla její opakovaná ztráta. Podotázkou je, zda měli Češi na konci 1. světové války nějaké smysluplné alternativy.

Ukrajinci jsou národ početnější, a zdá se i odhodlanější, ale v řadě ohledů je jejich situace komplikovanější, včetně období posledních 30 let. Dohoda s Ruskem byla nemožná, protože Rusko nechtělo alianci, ale podrobení, a jiná alternativní spojenectví k dispozici nebyla.

Naše situace je v roce 2022 komfortnější, i když jsme Palackého výstrahy nedbali. Dnešní Německo nepůsobí tak hrozivě a mezi námi a Ruskem leží mimo jiné právě Ukrajina.

Jenže poučení z posledního století zní: situace se může změnit nepříjemně rychle a společnosti i jejich vlády by s tím měly počítat. Zvlášť pokud naše země neleží někde u Portugalska, ale ve středu světadílu.

Poučení z krizového vývoje

Česká republika měla v poslední době historické štěstí. Současně se rozhodla zapojit se do nadnárodních aliancí, jako je NATO a Evropská unie, což v konečném efektu znamená určité omezení vlastního rozhodování, vynahrazené ovšem širšími možnostmi v jiných ohledech.

Vlastně se tím tak trochu vracíme před rok 1918, tedy vzdáváme se části vlastní autonomie ve prospěch spolehlivějšího uchování její podstaty. Debata o tom, jestli se to vyplácí, je zcela legitimní.

Tím se dostáváme k druhé aktuální otázce. V poslední době u nás značně vzrostla poptávka po „národní suverenitě“, nezávislosti, potravinové soběstačnosti, uzavření české energetické soustavy, a ano, vyjednávání s Ruskem o dodávkách plynu – opět ve jménu svrchovanosti.

Tato volání ve mně budí rozpaky, protože buď zaznívají od lidí, kteří toho o mezinárodní politice ani dějinách moc nevědí, anebo se zřejmě rozhodli, že o nich nic vědět nechtějí. Současně je zřejmé, že reagují na zcela evidentní touhu svou nebo nemalé části společnosti po vlastním malém světě, teplu a jistotě.

Připusťme, že z hlediska některých lidí nebo skupin se v posledním bouřlivém století skutečně vyplatilo starat se, obrazně řečeno, jen o svou zahrádku, a případně se přizpůsobit. Byla to strategie přežití, která mnohým skutečně vycházela, po roce 1938, 1948 i 1968, a třeba snad byla v některých případech i morálně obhajitelná.

V pořádku. Jenže vyznavači této cesty by neměli mávat českou vlajkou, dojímat se odkazem 28. října a především přestat mluvit o suverenitě a nezávislosti, protože o vlastenectví a svobodě tento politický recept určitě není.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít