Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky navíc prokázal, že se stále snižuje šance návratu domů pro lidi, kteří své domovy opustili. Statistika je o to hrozivější, že z 80 milionů vysídlených činí přibližně 40 procent děti. Dramatický pokles šance změny k lepšímu představuje srovnání s posledním desetiletí minulého století.

Přehrát

00:00 / 00:00

Thomas Kulidakis: Procento světové populace na úprku je smutná vizitka světa 21. století

Ještě v 90. letech se každý rok mohlo vydat zpátky domů na jeden a půl milionu uprchlíků, v uplynulém desetiletí to bylo necelých 400 tisíc. Smutné také je, že přes dvě třetiny vysídlenců pochází pouze z pěti zemí. Nepřekvapí, že nejvíce lidí uprchlo ze Sýrie. Následují Venezuela, Afghánistán, Jižní Súdán a Myanmar, dříve známý jako Barma.

Na předních místech smutného žebříčku nechybí notoricky známé země v Africe, často bohaté na nerostné suroviny, které ale nepřináší prosperitu domácím, nýbrž různým místním i zahraničním vykořisťovatelům. Na 85 procent běženců žije v zemích chudších a rozvíjejících se. Navzdory hlasitému křiku odpůrců uprchlictví v zemích rozvinutých je tedy zřejmé, že skutečná masa lidí se na pochod za lepším do takzvaného prvního světa teprve může vydat.

Uprchlík či ekonomický migrant

Výše zmíněná data jsou jen výsek statistiky, která také prokázala, že se nedaří řešit dlouhodobé a zamrzlé konflikty. Často je to kvůli křížícím se zájmům globálních velmocí i lokálních mocností. Stále totiž v mezinárodní politice platí, že lepší přátelský diktátor než osvícený nepřítel.

Jednotlivá bojiště se také stávají veletrhem, kde je možné zhodnotit fungování zbraní na prodej v praxi. Pro zahraniční aktéry se také jedná o příležitost vyprázdnit sklady zastaralé výzbroje, případně ukázat reálným i potenciálním soupeřům vlastní schopnosti.

Převzato z Plusu

Nad světem, ve kterém žijeme, a možnostmi pomoci bližním by bylo dobré se zamyslet ve světle opět projednávané společné azylové politiky Evropské unie. Jižní státy tlačí na nové kvóty a chtějí pomoc. V konečném důsledku jim minimálně z části jde o zbavení se zátěže, kterou chtějí rozprostřít na z jejich pohledu nesolidární členy unijního spolku. Ti mohou stokrát opakovat slova o pomoci v místě. Ta je potřeba, ale nenechávat starost o běžence jen na některých zemích unie spravedlivé není.

Důležitý fakt pro veřejnou debatu ovšem je zpochybnění názoru, že daní běženci by radši měli zůstat doma a rozvíjet svou zemi. Přibližně tři čtvrtiny těch, kteří své domovy opustili, čekají na návrat v sousedních státech. Už v nich by mohlo probíhat třídění, kdo je uprchlík, kterému je potřeba pomoci, a kdo ekonomický migrant, který je potřeba jen v případě hospodářské nutnosti.

Když futorologičtí fantastové 19. a 20. století kreslili optimistický svět budoucnosti bez válek, chudoby a s rozvinutými technologiemi, kochali se optimistickou vizí. Náš současný svět je plný zázraků. Ty jsou ale jen pro některé. My, kteří jsme se narodili v lepší části světa, bychom za to měli být každý den vděční. Nepatříme mezi jedno procento světové populace na útěku.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít