Nejprve vlastnické bydlení. Ono zdaleka takovou tradici v Česku nemá, jak by mohlo na první pohled vypadat. Rozhodně ne ve městech. Do pádu komunistického režimu nikdo byty nevlastnil, všichni bydleli v nájmu či v družstvech.

Přehrát

00:00 / 00:00

Tereza Zavadilová: České nemovitosti, spekulantů ráj

Režim vlastnění nepodporoval, trpěl jen rodinné domy. A i za první republiky byly činžovní, tedy nájemní byty běžné.

O ideu, že vlastnictví bytu je standard, se postarala devadesátková privatizace, kdy se do rukou šťastnějších nájemníků dostaly levně prodávané byty obcí i krachujících podniků.

Těm o něco méně šťastným zůstaly v rukou jen takzvané dekrety na výhodnější, regulovaný nájem. Ostatním zbyl pro bydlení volný trh, tímto zásahem notně zdeformovaný, s drahými nájmy a hypotékami.

Vysoké nájmy zlákaly řadu Čechů do koupě nemovitostí za účelem dalšího pronájmu. Češi mají v nemovitostech nainvestováno mnohem víc než třeba v akciích či fondech, což je struktura na Západě mnohem běžnější.

Byty pronajímají jednotlivci

Kořeny místních specifik tedy jsou už z devadesátek, jenže jejich stín je na realitním trhu dodnes. Jedním z důvodů, proč mladí chtějí vlastní byt, je netypická struktura vlastníků bytů.

Zatímco třeba v Německu vlastní bytové domy velké firmy a vztah s nájemníkem je naprosto profesionální, čeští pronajímatelé jsou často jednotlivci.

Lidé tak trochu bydlí u někoho doma. V Česku také stát a města skoro neomezují podnikání v krátkodobých pronájmech typu Airbnb. Byt v centru města tak může vlastníkovi sloužit jako obživa – a finančák to ani neví.

Stejně tak stát netrestá vlastnictví druhého a dalšího bytu. Zatímco v Německu platí člověk za více než jeden byt ve vlastnictví slušnou daň, v Česku, národu někdejších chatařů a chalupářů, se o podobný krok žádná politická strana ani nepokusila. Vše tohle dohromady znamená, že se z českého realitního trhu, který má primárně uspokojovat bytové potřeby obyvatel, stal spekulantů ráj.

Totéž platí ve světě investic. Zatímco pražská burza Čechy dávno neláká, různé nemovitostní pseudofondy a dluhopisové projekty s údajným vysokým zhodnocením ano. Takových firem vyrostlo v posledních pár letech jak hub po dešti.

Zlákal je raketový růst cen nemovitostí a také to, že Česká národní banka před dekádou pustila z ruky regulaci menších emisí firemních dluhopisů.

Češi mají do realitních projektů, často pochybného charakteru, nainvestovány stovky miliard korun a mají za to, že když vydala cenný papír či dluhopis nemovitostní firma, že koupili něco fyzického, kus cihly a betonu.

Jenže skutečný kus nemovitosti se na dně složité právní a finanční struktury v případě problémů hledá velice těžce.

Prvním velkým pádem nemovitostní skupiny byla letošní insolvence firmy Premiot, která třem tisícům držitelů dluhopisů v tuto chvíli dluží miliardy. Drahota, vysoké sazby, nedostupné hypotéky a nedostatek pracovních sil způsobují, že realitní projekty leckomu přestávají vycházet.

Server Dluhopisar.cz odhaduje, že dalších 20 emitentů dluhopisů je v ohrožení. Většina je spojena s realitními projekty. Nebudou mít na splacení dluhopisů vydaných v předchozích jednodušších letech. Jsou dobré časy i časy špatné. Platí to i pro reality. I sny z cihel a betonu mohou totiž spadnout jak domeček z karet.

Autorka řídí byznysový web Newstream.cz

Tereza Zavadilová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít