Spíše však proto, že v realitě českého odposlouchávání skutečně není všechno v pořádku. A to ani nemusíme mluvit o složitých odposlouchávacích akcích BIS, které povoluje Vrchní soud v Praze. Stačí se podívat na v uvozovkách běžné policejní odposlouchávání.

To není v České republice žádnou marginální záležitostí. Například v roce 2019 policisté odposlouchávali téměř tři tisíce lidí na více než pěti tisících přístrojích.

Ve všech případech jim to musel povolit příslušný soud a odposlouchávaní musejí být podezřelí z opravdu vážné trestné činnosti. Při vyšetřování drobnějších trestných činů nejsou odposlechy možné.

Přehrát

00:00 / 00:00

Odposlechy jsou v Česku problémem. Bez ohledu na to, zda BIS napíchla Zemana

I když se počet odposlechů meziročně snižuje, není úplně jasné například to, zda a jak se používají rovněž starší záznamy ze soukromé konverzace.

Unie obhájců, vedená známým advokátem a zároveň místopředsedou České advokátní komory Tomášem Sokolem, totiž před prázdninami upozornila na to, že patrně nedochází k ničení starých odposlechů v takové míře, jakou vyžaduje trestní řád.

Ve vyšetřovacích spisech tak podle Unie obhájců a jejích poznatků leží i záznamy, které tam už dávno nemají co dělat a měly být policisty zničeny.

Nikdy nevíte, kdy poslouchají vás

Unie obhájců dlouhodobě upozorňuje i na jiné problémy: například snahu o policejní vlamování se, alespoň v některých případech, do konverzace mezi obhájcem a obviněným, což zákon přímo zakazuje.

Právní úprava odposlechů je navíc poměrně stručná, a tak na řadu sporných otázek vůbec neodpovídá. Není například jasné, jak se lze bránit, pokud máte pocit, že váš telefon někdo poslouchá, ale nemá k tomu žádný relevantní důvod.

Policie i státní zastupitelství se všem nařčením opakovaně brání. Z již řečeného je ale poměrně jasné, že si nikdo z nás nemůže být stoprocentně jistý, zda i jeho hovory v policejních sítích někdy neuvíznou.

Možný argument podle selského rozumu ve smyslu „když nic špatného nedělám a nemám co tajit, tak mi odposlouchávání nemusí vadit,“ nemůže obstát.

Představme si, co bychom říkali třeba na to, kdyby někdo preventivně otevíral naše dopisy, v klidu si je kopíroval, posléze přečetl a zanalyzoval, ale my bychom o tom nic nevěděli. Originály by totiž důmyslně zalepil do původních obálek a zdánlivě neporušené nechal doručit. Asi by se nám to příliš nelíbilo. Telefonní rozhovor přitom požívá stejné ochrany, i pro něj platí listovní tajemství.

Jakýkoliv ústupek z ochrany lidského soukromí ve prospěch státu může být nebezpečný. Přesto je trendem legislativy posledních let, a to kvůli boji s tím nejhorším zločinem: terorismem, mafií, nejmasivnější korupcí.

Odposlechy nutně zůstanou navždy v šedé zóně už ze své základní podstaty a bylo by naivní domnívat se, že popsané problémy může vyřešit určitá změna zákona. Přesto je ale nutné trvat na dodržování všech pravidel a tlačit v tomto ohledu na policii i státní zastupitelství. Protože nikdy nevíte, kdy mohou poslouchat i vás.

Autor je šéfredaktorem magazínu Lawyers & Business

Jan Januš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít