Takže v pátek zasedl volební výbor sněmovny, zvolil osmnáct finalistů volby – a mezi nimi je nejen Xaver Veselý, ale třeba i ekonomka Hana Lipovská. Její nominace Českou biskupskou konferencí přitom vzbudila snad až poněkud přestřelenou reakci části veřejnosti.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jindřich Šídlo: A kdo za vás sedí v Radě ČT?

Není ještě samozřejmě jisté, že se Lipovská nebo Veselý skutečně radními stanou, sněmovna o nich bude hlasovat v březnu. Dost času na politická vyjednávání. Pokud v radě opravdu zasednou, nebude to nic jiného než probuzení v realitě. Proč by to mělo být jinak? 

Za prvé: zákon o České televizi dává momentální vládnoucí většině jednou za dva roky možnost upravit si poměry v radě tak, jak si přeje. Z pohledu demokratické reprezentace proti tomu nelze mít příliš mnoho námitek.

Nezávislá žurnalistika není jednoduchá

Snad bychom si už jen mohli po dvaceti letech odpustit to pokrytecké tvrzení, že kandidáty nominují „společenské organizace“. To je sice na papíře pravda, ve skutečnosti ten, kdo má být zvolen, vždy svého navrhujícího najde – jako třeba pan Veselý think-tank Václava Klause mladšího.

Za druhé, a to je důležitější: momentálně vládnoucí společenská většina, kterou bychom mohli pracovně nazvat „přátelé Miloše Zemana“, tedy ANO, komunisté, SPD a část ČSSD, považuje veřejnoprávní média za součást opozice. Je to myšlenkový pochod, se kterým se nedá mnoho udělat.

Převzato z Plusu

Vztah Andreje Babiše k médiím je všeobecně známý minimálně od chvíle, kdy jako první krok na cestě do politiky zakoupil vydavatelství Mafra. Komunisti a okamurovci nezávislá média upřímně nesnášejí, stejně jako prezident – a Česká televize, respektive její zpravodajství, coby možná občas chybující, ale pořád nezpochybnitelně profesionální mediální organizace se pro ně stala symbolem.

I proto, že na ni jednoduše dosáhnou. Ostatně, kam tahle většina směřuje, je jasné už minimálně dva roky od chvíle, kdy se její oblíbenci jako Petr Žantovský, Tomáš Kňourek či Vadim Petrov začali usazovat ve velké vysílací radě či radách rozhlasu a ČTK.

Katastrofické scénáře se píší docela snadno, ale tady si je zkusíme odpustit. Je dobré se spíše připravit na to, že jsme definitivně vstoupili do éry, kdy staré jistoty padají i v případě veřejnoprávních médií.

A taky doporučuji připustit si, že není nic nepřijatelného na debatách, které se vedou po celé Evropě. Tedy, co přesně mají média veřejné služby za veřejné peníze produkovat, kolik toho má být a kolik se za to má platit. Situace roku 2020 je v mnoha ohledech absolutně odlišná od časů televizní krize roku 2000. Technologicky, společensky, prostě úplně.

Jde ale samozřejmě o to, kam se může tahle naše česká debata a vývoj dostat, zvlášť v situaci, kdy významnou část mediálního trhu kontroluje svěřenský fond Andreje Babiše a kdy nejvlivnější soukromou televizi koupil nejbohatší Čech Petr Kellner, jehož byznys je významně závislý na politickém rozhodování. Maďarský či polský příklad ukazují, že i v demokratických zemích EU se po šikmé ploše dá sjet docela rychle.

Není taky nutné ani fér hned tvrdit, že nás tenhle scénář čeká, i kdyby se do rady dostali už zmiňovaní kandidáti. Jisté jsou jen dvě věci. Pomalu přituhuje. A jedinou možnou odpovědí ČT na nové poměry musí být stejný výkon, jaký předvádí doteď. Pokud se ji držitelé moci rozhodnou umravnit, nikdo jim v tom nezabrání. Ovšem aspoň to bude vidět a bude jasné, že jde o výsledek politického tlaku, a ne vlastní, ustrašená reakce na nové poměry. Nezávislá žurnalistika z podstaty není úplně jednoduchá práce. 

Autor je šéfkomentátor serveru Seznam Zprávy

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít