Druhou největší ekonomiku světa dohnaly klasické kapitalistické problémy, nejvíce krach z extenzivní růstové megalomanie, a to přesto, že je to také největší komunistická země světa, na jejímž ekonomickém výkonu jsou dnes závislé velké světové firmy.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Fischer: Krize kapitalistického komunismu

Například Volkswagen, druhý největší výrobce aut na světě, nebo největší chemička světa BASF by bez čínského trhu nebyly tím, čím jsou.

Všichni víme, že Čína je komunistická země, dokonce se to už jako přívlastek definiční, vymezující říká v hlavních veřejnoprávních zprávách. Zároveň se ale ví, že Čína je také kapitalistická země, respektive, že svou vlastní ekonomiku neřídí po vzoru komunistického plánování, ale využívá strategii investic a zisku, jehož rostoucí míra je hlavním pohonem všeho. Komunisté naučili občany své země žít ekonomicky v kapitalismu, který má přitom politický rámec komunistické totality.

Čína je důkazem, že kapitalismus nemá nějaké ideologické bariéry, nýbrž že zcela přirozeně a volně proniká všemi možnými politickými režimy. Ostatně pád komunistického impéria Sovětského svazu, které by rád nějak oživil Vladimir Putin, byl vítězstvím kapitalismu, touhy po ekonomické prosperitě, nikoli nespoutané touhy po svobodě politické, po demokracii a všelidských právech.

To je také příčina dnešního poměrně vlažného přístupu k demokracii, Česko nevyjímaje: po 33 letech života liberální demokracie existuje stále silnější pocit, že demokracie nedodává dostatečně plošný ekonomický blahobyt, a tak přibývá těch, kteří by se klidně demokracie zřekli, když se najde někdo, kdo dodá více peněz a ekonomického štěstí.

V míře svobody a volnosti

Příklad Číny ukazuje, že to ale ani z druhé strany není nic moc. Že ani „osvícené“ ruce kapitalistických komunistů nezajistí nekonečný růst a že i oni se musí potýkat s kapitalistickými propady, které tvrdě pociťují velká i malá města, střední třída, jež je oporou režimu stejně jako v demokracii, a především mladí lidé, kterým tak mizí budoucnost.

Je to v ekonomice, hlupáku, říkal kdysi Bill Clinton a vyhrál díky tomu v Americe prezidentské volby. Je-li ale ekonomika po celém světě dnes de facto kapitalisticky stejná, protože je řízená pravidlem maximalizace zisku, je na místě Billa po třiceti letech poopravit, a říct – je to v míře svobody a volnosti, chytráku.

Jistě, všichni v moderním světě žijeme více či méně ve společnosti kontroly, kterou umocňují nové technologie včetně umělé inteligence, ne všude jsou ale lidé jen figury na hrací ploše mocenské hry, v níž jde o nejvýnosnější politickou ekonomii (oikonomia politikon).

Demokracie je možná iluzivní hra na svobodu, na to, že i společnost jako celek může být společenstvím svobodných duchů (oikonomia psychon), ale je asi pořád lepší ji dál vážně hrát než se smířit s tím, že i lidé jsou jen stroje na peníze a zvětšování zisku. V Číně, Rusku, Česku, kdekoliv…

Autor je komentátor časopisu Euro

Petr Fischer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít