Weidelová se nakonec omluvila, ale emoce, jež se mezitím mocně vylily do prostoru sociálních sítí, se už zastavit nedají. Spravedlivé rozhořčení se snadno promění v tekutou nenávist, která nateče do každého póru společnosti a postupně ji udusí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Fischer: Na německé cestě demokratického rasismu

Je to trest za německou otevřenost, za naivitu Angely Merkelové, která v roce 2015 nabídla německou humanitární náruč všem, kdo utíkali před válkou, tedy i potenciálním násilníkům? Je to selhání migrační politiky, jak to označila řada politiků nejen napravo od tradiční pravice?

Ani to není tak úplně pravda. Útočník přišel do Německa jako údajně třináctiletý o dva roky dříve, než se Merkelová fotografovala na hranicích s uprchlíky. Od počátku to byl spíše pozitivní příklad integrace, rychle se naučil jazyk, měl práci, oženil se s německou občankou tureckého původu, narodily se mu dvě děti. Nic nenasvědčovala tomu, že by patřil k radikálnímu islámu. A přece se stal obětí radikalizace.

Teď už je to ale celkem jedno. Racionalita se vypařila, zůstala emoce, s níž se politicky pracuje. Německo se dostalo do situace, kdy se emoce jen obtížně proměňuje v rozumem formulované postoje. Veřejnost žádá satisfakci a politici ji mají dodat. Řešením bude zpřísnění politiky pobytu na německém území, jde jen o to, jakým způsobem se to stane.

Normalizovaný rasismus

Pokusí se Němci o odsun všech, kteří vypadají na první pohled jako nebezpeční islamisté, nebo do Afriky, kam by tyto lidi posílali už i vládní politici, půjdou jen ti, u nichž budou indicie k takovému chování? Vidíme ale, že útočník z Mannheimu by mezi takovými lidmi nebyl…

Německo, které chtělo být Amerikou Evropy, tavicím kotlem, v němž se osobní politické rozdíly rozpustí pod tlakem společného spokojeného života ve společnosti tolerance, se mění v zemi frustrovanou krachy integrace, jakým bylo vraždění relativně zapojeného afghánského muže. „Success story“ se v tomto případě proměnilo v katastrofu. Co ale udělat, aby se tak nestalo v celé německé společnosti? Na to zatím nikdo nemá odpověď.

Řešením ale není emocionální koktejl politiků, kteří si z nenávisti a zvyšování napětí udělali politický byznys. „Nikdy více“, slib, který si Němci dali po apokalypse nacistické Třetí říše a na něm postavili svou poválečnou existenci, je vážně ohrožen.

Rasismus už zase není ostuda a selhání, nýbrž pozitivní projev lidské přirozenosti, která se bojí, a tak se brání, jak umí. Politici demokratických stran se rasismus snaží zastavit až příliš pozdě, protože to teď efektivně dokážou už jen tím, že se to rasistického povodí sami namočí, jinak to nepůjde.

V Německu se možná dnes civilizačně láme něco víc. Konsensus na „nikdy víc“ je nejoslabenější za posledních 75 let existence postnacistického Německa. A i přesvědčení demokraté se najednou nestačí divit sami sobě, jak klidně a jasně říkají – odsun (Abschiebung) muslimských migrantů by nakonec byl tím nejmenším zlem ze všech… 

Autor je komentátor časopisu Euro 

Petr Fischer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít