Faktem je, že k dispozici byly hned dvě příležitosti – čtvrteční 103. výročí založení nezávislého Běloruska v roce 1918, připomínané jako Den svobody, a pak sobota 27. března, původně inzerovaná jako počátek nové vlny protilukašenkovských protestů.

Nezdařilo se ovšem ani jedno, ani druhé. A dlužno podotknout, že přesně tohoto vývoje – tedy absence jakékoli pouliční aktivity – se mnozí pozorovatelé a analytici obávali předem.

Přehrát

00:00 / 00:00

Libor Dvořák: Lukašenko svými brutálními metodami potlačil demonstrace. Co bude dál?

V ulicích běloruských měst se tak prosadili příslušníci silových složek. Ti už ve středu pozatýkali několik desítek potenciálních organizátorů nějakých pochodů a totéž se opakovalo i před víkendem.

Přímo v inkriminovaných dnech, tedy ve čtvrtek a v sobotu, se ovšem hlavně po Minsku v centrálních částech města místy pohybovalo víc policistů než docela normálních chodců, což působilo až tragikomicky.

Odpůrců režimu bylo ve středu hlavního města možná několik set, ale tito lidé se tu jen procházeli a nikdo z nich v rukou nedržel obvyklé bílo-červeno-bílé prapory nebo transparenty. Policie tedy mohla už během soboty spokojeně prohlásit, že „protiprávní činnost byla nulová“. Zadržených ovšem i přesto byly také v sobotu desítky.

Příliš vysoká cena

Důvodů, proč se masové protesty, zastavené koncem loňského roku kvůli mrazům, ale především kvůli policejní brutalitě, zatím nedaří obnovit, je řada.

Podle běloruského politologa Andreje Kazakeviče na sociálních sítích dominovala negativní rétorika typu „čeká nás jen teror a represe“ či „z toho nic nebude“. Kazakevič také upozorňuje na nové drakonické právní normy, kvůli kterým „je cena za protesty zkrátka až příliš vysoká“.

Otázkou je, jestli masové pouliční protesty opravdu jde něčím nahradit – o tom uvažují ostatně i někteří opoziční předáci. Praxe posledních tří měsíců jasně ukázala, že s vyvěšováním transparentů a vlajek z okna vlastního bytu nebo sešlostmi pár desítek lidí někde ve dvorech či v předměstských ulicích se daleko pokročit nedá.

Převzato z Plusu

Problémem samozřejmě je i fakt, že nejvýraznější tváře hnutí běloruského odporu, jako je Svjatlana Cichanouská, Marie Kolesnikovová nebo Viktor Babariko, jsou buď v exilu, anebo rovnou za mřížemi – a odtud se odpor domácího obyvatelstva vůči nelítostnému režimu řídí těžko.

Alexandr Lukašenko se tedy (řečeno s klasikem) sice „historicky znemožnil“, ale čistě prakticky zatím vítězí. Uvidíme, na jak dlouho.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Libor Dvořák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít