Na naše poměry slibný návrh narazil hned zpočátku na limity diskuse o bydlení. Ty tvoří absence kritických hlasů ve veřejné debatě a oproti tomu neúměrný prostor, který média poskytují developerům. Je logické, že ti se proti návrhu ihned vzbouřili. Umenšování jejich absolutního vlivu na trh s bydlením v Česku zkrátka není v jejich zájmu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Apolena Rychlíková: Bydlení není komodita, ale potřeba. Bez narovnání trhu se jeho dostupnost nezlepší

V zájmu stabilizování kritické situace s bydlením u nás ale naopak je. Odpovědnost za základní oblast našich životů je vložená výhradně do rukou trhu. Města i obce tahají za kratší provaz – nemají pozemky, byty, chybí státní politika. Tu dnes – až na výjimky – tvoří dávky na bydlení, které ze státní kasy doplácí předražené nájmy a nízké mzdy.

Na začátek několik faktů. Na vlastní byt si Češi v rámci Evropy vydělávají skoro nejdéle. Je potřeba až čtrnácti čistých ročních příjmů, aby si mohli dovolit bydlet ve svém. Nájmy rostly v posledních letech dvakrát rychleji než mzdy. De facto neexistují nájemní smlouvy na déle než rok, všechny problémy se „řeší“ stěhováním.

Postav a vydělávej

Sami soukromí developeři přiznávají nárůst marží z jednoho bytu z 10 procent na 20 a minimálně ve velkých městech se staví největší rychlostí za léta. Až 40 procent nových bytů se ale prodává rovnou jako byty investiční.

Zbytek je daleko za hranicí dostupnosti – jedná se převážně o luxusní výstavbu. Segment krátkodobých pronájmů (Airbnb) je ovládán většími firmami, v jejichž portfoliu se nachází desítky bytů. Daň z nemovitosti je tu čtvrtá nejnižší v rámci zemí OECD.

Pokud se zaměříme na Prahu, je možné ve výčtu problémů pokračovat. Zatímco v roce 1991 disponovala Praha 194 tisíci obecními byty, dnes má kolem 30 tisíc bytů. Kdyby se k číslům z počátku 90. let chtěla přiblížit a rozhodla se ze svého rozpočtu (84 miliard ročně) stavět alespoň tisíc bytů ročně, stálo by to zhruba pět miliard a narovnání by trvalo přes 160 let.

To by naše hlavní město muselo mít pozemky, ty nemá. Většinu jich zprivatizovalo, a to často pod cenou. Běžné také byly změny územního plánu, které developerům jedním hlasováním na radnici „upravily“ pozemek z nestavebního na stavební.

Rozdíl v ceně, který tvořil i stovky milionů, město zpátky nechtělo. Také se developerům dovádí do stavebních míst veškerá infrastruktura, dopravní a energetická, a město za to nic zásadního nechce.

Kdyby to však nedělalo, nikdo by v domech bez napojení na okolní svět nebydlel. Z toho všeho logicky plyne, že bez vyjednávání s developery o převodu majetku se nepohneme z místa, je to první nutný krok ke změně.

Podobný institut, jaký ČSSD navrhuje, už moderní města (Paříž, Mnichov, New York, Vídeň, Amsterdam) dávno využívají. Chápou totiž, že bydlení nemá být luxus, ale základ pro život. Jen u nás se tuto ideologickou bariéru prolomit nedaří.

Převzato z Plusu

Přitom nastupující ekonomická recese má podle Platformy pro sociální bydlení ohrozit na bydlení další desetitisíce lidí: seniory, samoživitelky, sociálně slabší rodiny nebo lidi, pracující na OSVČ.

Krize však už dávno není jen o nich. Je o střední třídě, o zhroucení zdravého sociálního mixu ve městech. To ale pro developery není téma, proč taky. Jejich jedinou motivací je zisk. A ten dostupné bydlení, školky, školy, parky nebo galerie prostě nepřináší.

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít