Dokument o Lvově oslavuje život a nezlomnost města, říká český producent o snímku na Berlinale
Na mezinárodním filmovém festivalu Berlinale má v pondělí večer světovou premiéru snímek Čas do zásahu původem ruského režiséra Vitalije Manského. Ten vznikl v koprodukci Česka, Lotyšska a Ukrajiny a promítá se v nesoutěžní sekci Forum. Manskij v dokumentu zachycuje svůj rodný Lvov za války. „Nejtěžší bylo setkávat se se smrtí režisérových blízkých postav,“ říká v rozhovoru pro Radiožurnál český producent snímku Filip Remunda.
Jak se stalo, že jste do tohoto projektu vstoupil jako český koproducent?
Nás s Vitalijem pojí dlouhodobá spolupráce. Není to první film, ale v pořadí už asi pátý, který spolu děláme.
A tak to bylo přirozené, že jsem ani chvíli neváhal, když mi řekl, že se vrací do rodného Lvova, do města, které sice není na frontové linii, ale čelí bezprecedentním útokům a jeho obyvatelé jsou vražděni ve válce a vozí je zpátky v truhlách, a že chce hrdinství města portrétovat.
Rozhodl jsem se tomu filmu pomoci tím, že se nám podařilo sehnat Českou televizi a fond kinematografie, a tudíž jsme byli schopni zaplatit celou zvukovou i obrazovou postprodukci filmu v Čechách.
Když jste natáčeli, co bylo pro vás v podstatě nejobtížnější?
Myslím si, že pro Vitalije bylo nejobtížnější se setkávat se se smrtí blízkých postav. Protože ti lidé jeden den ve filmu vystupovali a za pár dní se mohlo stát, že už nebudou mezi živými, protože je odvezli na frontu a z fronty pak na pohřeb.
Začíná filmový festival Berlinale. Českou stopu mají Pohádky po babičce, Kámen Osudu a Čas do zásahu
Číst článek
Dokonce jeden z přeživších raketového útoku, který přišel o celou rodinu, je Vitalijův dávný kamarád z dětství. Takže si myslím, že nejtěžší na vyrovnání se byly tragédie, které viděl na vlastní oči nebo o kterých slyšel od protagonistů svého filmu.
Kdo zná filmy Vitalije Manského, tak ví, že vždy obsahují nějaká poselství. Jaké je poselství tohoto filmu podle vás? Co vy tam vnímáte?
My tady hovoříme o pohřbech, ale film jednoznačně oslavuje život a sílu, nezlomnost, jak tomu říkají na Ukrajině.
Protože vy vidíte, že v těch kulisách pohřbů se odvíjí normální život. Lidé se vdávají, žení, rodí se děti a lidé hovoří o tom, jak by chtěli žít, až tu válku vyhrají. Je tam velká síla obyvatel Lvova.
A myslím si, že je velmi symbolické, že se celý příběh odehrává v kulisách města, které není zdaleka nepodobné Praze. Je to nejevropštější ukrajinské město na západě Ukrajiny. A lidé ze Lvova vždycky říkali: „My jsme si nikdy nemysleli, že by se nás ta válka mohla týkat takovým způsobem.“ Podobně jako to říkáme my v Praze. A lidé ve Lvově už vědí, že se to může přes noc klidně přihodit.
