Oděvní firmy málo dbají na pracovní podmínky dělníků
Naprostá většina oblečení se dnes vyrábí v Asii. Důvod je jednoduchý: levná pracovní síla umožňuje vysoké zisky. Ale při honbě za penězi manažeři západních firem většinou nehledí na podmínky, ve kterých dělníci musí žít a pracovat. Často se neohlíží na dodržování nejen mezinárodních etických kodexů, ale i místních zákonů.
Dělníci v Indii dnes žijí a pracují za velmi podobných podmínek jako dělnická třída v Evropě v 19. století, popisuje situaci indický odborář Nyogi.
Porušování zákonů je veřejným tajemstvím, a tak na továrny dohlíží inspektoři. Jenže ti vládní jsou podle Michaely Rychtecké ze Společnosti pro Fair Trade často podplacení a ani inspekce oděvních firem nejsou bez problémů.
„Větší firmy to často dělají tak, že si továrny jedou přímo zkontrolovat, ale stejně jako vládní audity jsou tyto velmi problematické, protože jsou vždycky ohlášené. Všichni dělníci se shodovali na tom, že v den, kdy je v továrně audit, je tam všechno krásné, záchody se otevřou, z kohoutků teče pitná voda, na pracovišti je přítomný zdravotník a podobně,“ vysvětluje Rychtecká.
To potvrzuje i Anoop, dělník v továrně Orient Craft: „Když přijedou inspektoři, tak jim musíme říct, že vyděláváme víc než ve skutečnosti, aby nezjistili, že nedostáváme ani minimální mzdu. Jinak nás vedoucí po jejich odjezdu zmlátí. Také dostaneme ochranné roušky a další pomůcky, které nám ale hned po inspekci vezmou.“
Jediné spolehlivé řešení jsou tak neohlášené inspekce. K těm už se uchýlila například společnost C&A, která za tímto účelem zřídila nezávislou auditorskou společnost SOCAM.
„Tato agentura od svého založení v roce 1996 již provedla osm tisíc kontrol u našich dodavatelů. V případě, že zjistíme nějaké závažné porušení kodexu, tak okamžitě přerušujeme s partnery smluvní vztahy,“ říká marketingový zástupce firmy Pavel Novák.
Konkrétní továrny je těžké dohledat
Na trhu je ale firma se svým kategorickým přístupem spíše výjimkou. Na dotazník Společnosti pro Fair Trade odpovědělo ze 114 oslovených firem pouze 21. Podle Michaely Rychtecké výrobci spoléhají na to, že jejich činnost je prakticky nedohledatelná.
„Pro dělníky samotné je těžké zjistit konkrétní značku, protože často továrna funguje tak, že vyrábí třeba spousty džínů, ale visačku tam našije až na závěr,“ popisuje Rychtecká.
Navíc je nutné dodat, že oděvní firmy vlastně žádný zákon neporušují. Vina leží plně na továrnách, které oblečení dodávají. Michaela Rychtecká si ale myslí, že za špatné podmínky dělníků nesou morální zodpovědnost.
Společnost pro Fair Trade by proto chtěla docílit toho, aby evropská legislativa donutila firmy uvádět více informací na visačkách než jen zemi původu a složení výrobku.
