Srbské úřady mě označily za bezpečnostní riziko, ale důvod neudaly, popisuje ruský protiválečný aktivista
Spojuje je odpor ke kremelské politice a nesouhlas s invazí na Ukrajinu. Mnozí Rusové se rozhodli ze země odejít, nemalá část zamířila do Srbska. Mezi nimi byl i Vladimir Volochonskij. Ani v Bělehradě se ale necítil bezpečně, na dveře mu kdosi namaloval písmeno Z a úřady ho označily za rizikovou osobu. Potvrzuje i částečně přítomné rusofilství. „Jednou jsem někomu řekl křestní jméno a reakcí bylo nadšené zvolání Putin!“ popisuje pro iROZHLAS.cz.
V Rusku jste pracoval jako datový analytik a zároveň jste v Petrohradu zastával funkci městského zastupitele. Zemi jste se definitivně rozhodl opustit poté, co vás na počátku března 2022 pár dní po organizaci protiválečného shromáždění zadržela policie. O co přesně se jednalo?
Nebyla to nijak velká akce, spíše symbolický krok, jak vyjádřit nesouhlas s rozpoutáním války. V menším počtu jsme se ráno sešli před radnicí, plánovali jsme to již delší dobu a shodou okolností to celé připadlo na den po vyhlášení invaze.
V Petrohradu jinak od dob pandemie v rámci jediného ze stále platných opatření zakazujícího pořádání veřejných akcí žádná oficiální shromáždění organizovat nelze. I kdyby to byl jen jeden člověk s transparentem, už by z toho byl problém. Úřady za porušení proticovidových restrikcí stále udělují pokuty.
Ruští disidenti se v Srbsku necítí bezpečně. Čelí výhrůžkám na internetu, hrozbám i fyzickému násilí
Číst článek
Mnozí Rusové se po začátku války či vyhlášení mobilizace rozhodli odejít v řádu hodin či dní, bylo tedy vaše rozhodnutí podobně spontánní?
O odchodu jsem přemýšlel už před invazí. Původně jsem chtěl odejít ke konci roku 2022, pak jsem ale datum začal přibližovat, až jsem nakonec odjel v březnu. Nejdříve do Uzbekistánu, pak do Černé Hory a nakonec do Bělehradu. Došlo mi, že kromě vězení by mě asi jiná budoucnost nečekala. Možná by to bylo jiné, kdybych mlčel a takzvaně držel krok, to jsem ale nechtěl.
Není to tak, že by vám hned řekli, že poputujete do vězení. Porušení proticovidových opatření se třeba považuje za drobnou trestnou činnost, pořádání protestů pak za závažnou. Policisté ke mně přišli, zadrželi mě na celý den a vzali mi otisky dlaní, což dělají právě v případě závažných činů, za něž označili moje aktivity.
Překvapivě mě pak ale zase odvezli domů a řekli jen něco ve smyslu, ať nedělám problémy. Pořád jsem ale nevěděl, proč přesně mě zatkli a zase propustili, jestli to bylo například nedostatkem míst ve věznicích. A tak jsem se raději rozhodl odjet.
Jste stále v kontaktu s rodinou a přáteli? Sdílí stejný názor jako vy?
Má matka mě v rozhodnutí podpořila, s pár přáteli se mi daří udržovat kontakt. Většina z nich smýšlí podobně jako já, ale v Rusku zůstávají, neměli nad sebou hrozbu zatčení nebo něco, co by je přímo donutilo odejít. Hlavně bych ale chtěl podporovat lidi, kteří za mřížemi momentálně jsou, například jako jeden z mých přátel.
Jak jste zmiňoval, usadil jste se následně v Srbsku. Nyní už ale několik měsíců žijete v Berlíně, což byl váš, jestli se nepletu, původní cíl?
Cílovou zemi nebo město jsem během odjezdu neměl, je ale pravda, že ještě před válkou jsem přemýšlel právě o Německu. Pak jsem se rozhodoval především na základě práce. Mezinárodní společnost, pro kterou jsem v Rusku pracoval, tamní kanceláře zavřela a otevřela jinde po světě. Měl jsem tak na výběr mezi Jerevanem, Kyprem a Bělehradem, z čehož jsem tedy zvolil poslední možnost.
Ohledně Německa mi pak pomocnou ruku podala i ambasáda v Bělehradě, která uspořádala setkání pro zástupce ruské komunity z řad Putinových odpůrců. Znali mou situaci a pomohli mi ve standardní cestě zažádání o pracovní vízum v IT oblasti.
Jméno na zvonku
Co například za akce jste po dobu, kdy jste žil v Bělehradě, pomáhal organizovat? A pokračujete v tom i nyní v Německu?
V Srbsku jsem spoluzaložil organizaci Russian Democratic Society pořádající různá setkání, veřejná čtení, přednášky. Asi největší protestní průvod se nám podařilo svolat v prosinci 2022, s přibližně dvěma tisíci lidmi jsme s vlajkami a transparenty došli k ruské ambasádě.
Vladimir Volochonskij
Je ruský protiválečný aktivista. Rusko se rozhodl opustit v březnu 2022 poté, co jej po organizaci protestu zatkla policie. Původně žil v Petrohradu, kde působil i jako městský zastupitel. Nejprve odjel do Bělehradu, tamní úřady mu ale bez udání důvodu neprodloužily povolení k pobytu, a tak se přesunul do Německa. Společně s dalším kritikem Putinova režimu, Pjotrem Nikitinem, v Srbsku založili organizaci Russian Democratic Society pořádající různá setkání, veřejná čtení nebo přednášky.
V Německu jsem s něčím občas vypomáhal, ale zatím zde tolik aktivní nejsem, ještě pořád jsem v docela složitém procesu různého papírování a vyřizování a potřebuji se soustředit na osobní věci. Plánuji zde zůstat, respektive doufám, že opět nedostanu upozornění, že pro zemi představuji bezpečnostní riziko, jako se mi stalo v Srbsku.
Sporný přístup tamních úřadů k ruským občanům, kteří více či méně aktivně vystupují proti Kremlu, není novinkou. Například překladatelka Jelena Koposová podepsala petici proti válce na Ukrajině a následně ji po několikaletém pobytu srbské autority označily za hrozbu pro národní bezpečnost a přikázaly jí zemi opustit, což se nakonec i díky zásahu veřejnosti podařilo zvrátit. Jak rozhodnutí neprodloužit povolení k přechodnému pobytu odůvodnily ve vašem případě?
Odjel jsem loni v září. Podle soudu výzva podléhala místním zákonům, tudíž jsem se nemohl nijak bránit. Žádný formální důvod mi úřady nedaly, v dokumentu se pouze psalo, že jsem pro zemi zmíněným bezpečnostním rizikem.
I to celé je jedním z problémů, kterým musí tamní ruská diaspora čelit, tedy že nevíte, co případně nedělat nebo čemu se vyhýbat, abyste se podobných situací vyvarovali. V mém případě mohlo jít o určité aktivity v Srbsku nebo předtím v Rusku, mohl to také být příkaz někoho z ambasády. Nikdy předtím se ke mně ale žádný náznak problémů nedostal.
Z tohoto či celkově politického hlediska se tedy v Německu cítíte bezpečněji?
Ano, navíc se pořád mohu přestěhovat i jinam, ačkoli to pro mě je dost limitované. Ze strany Ruska jsem totiž v mezinárodním policejním pátrání, tudíž bych se musel vyhnout zemím, které s Moskvou udržují formální vztahy.
Zcela v bezpečí se ale necítím, například mi není úplně příjemný německý zvyk mít na zvonku jméno. V Rusku stejně jako v Srbsku máte jen číslo bytu. Pokud bych to ale odmítl, mohl bych mít problémy s poštou, a také by nejspíše bylo divné mít na zvoncích samá jména a mezi nimi jen jedno číslo. Ale nemyslím si, že bych pro ruské úřady byl tolik zajímavou osobu, nejsem tak veřejně známý.
Jinak ale obecně občas dostávám takové šílené nápady, například jsem měl už dost toho, že jsou na dvoře neustále myši, a přemýšlel jsem, co proti nim dělat. A tak mě napadlo, že bych si někde v lese mohl chytit kunu. Pak jsem si ale říkal, že neoprávněný odchyt lesní zvěře by byl asi jeden z nejblbějších důvodů, jak se z Německa nechat vyhostit.
‚Moskva, Putin, matrjoška!’
To určitě ano. Jinak předpokládám, že kdybyste se z jakéhokoli důvodu rozhodl do Ruska vrátit, hrozilo by vám zatčení?
Ano, je proti mně vedeno oficiální vyšetřování na základě tří bodů ruského trestního zákoníků. Jedním z nich je ospravedlňování terorismu, dalšími dvěma, které mimochodem přibyly po začátku invaze, jsou opakované hanobení armády, ohledně čehož jsem už v minulosti měl několik problémů, a zveřejňování falešných informací o ní.
Pokud bych se vrátil, mohlo by mi hrozit přibližně deset a půl let za mřížemi. Úřady samozřejmě vědí, že jsem v zahraničí, ale dostal jsem vyrozumění, že jsem ve zmíněném seznamu vyšetřovaných osob. Nicméně nemám zprávy o tom, že by policie nějak obtěžovala mou rodinu.
V Bělehradě vám kdosi na dveře namaloval písmeno Z, ruský symbol invaze. Podařilo se vám zjistit, kdo to byl?
To pořád nevím. Nějakou dobu jsem se o tom veřejně nezmiňoval, neboť jsem chtěl vypátrat, kdo zatím stojí, ale nikdo se nepřiznal.
‚Ruským vojákem za jeden den.‘ Kreml chce do války na Ukrajině naverbovat stovky Srbů
Číst článek
Mezi nemalou částí Srbů stále panuje určitá forma obdivu Putinova režimu. Jak jste se s obdobnými sympatiemi vypořádával? Setkával jste se s nimi často?
Musím říci, že s místními obyvateli jsem až tak moc v kontaktu nebyl, jen menší části Rusů se podařilo dobře začlenit do srbské společnosti. Je to i tím, že mnozí z nich stále pracují na dálku pro různé ruské či mezinárodní zaměstnavatele.
Jinak takoví Srbové byli schopní k vám přijít a s nadšeným výrazem vám do tváře vpálit třeba slova „Moskva, Putin, matrjoška!“ jen proto, že jste z Ruska. Také si vybavuji situaci, kdy v restauraci nějaký další zákazník poté, co jsem mu řekl, že se jmenuji Vladimir, s rozjařenýma očima vykřikl „Putin!“. Ke konci už jsem ale měl pocit, že lidé začínali chápat, že na podobné věci nejsme zvědaví.
Postoj k NATO
Zažil jste v daném kontextu nějaké další momenty?
Ani ne, na druhou stranu máte ale v daných chvílích možnost lidem vysvětlit, v čem je jejich postoj špatný a dát jim najevo, že o takové reakce nemáte zájem. Ale nemyslím si, že by se nám jejich názor ohledně Kremlu podařilo změnit, spíše možná ukázat, že na Rusy, kteří ze země odešli, by měli nahlížet jinak.
Možná je Srbsko jedinou zemí, kde sice tolik lidí obdivuje Putinovu politiku, zároveň se ale pořád můžete snažit jejich postoj změnit, třeba i pořádáním různých veřejných akcí, protože na rozdíl od Ruska vám po nich pořád nehrozí zatčení.
‚Přítel Ruska‘ Srbsko překvapivě dodalo zbraně na Ukrajinu. Moskva to zametla pod koberec
Číst článek
Ze začátku měli Srbové zato, že jsme k nim přesídlili hlavně kvůli sankcím a zhoršující se ekonomické situaci, většina lidí ale stále odchází hlavně kvůli politice, případně obavám z další mobilizace. Nicméně důvod, proč nás podporují, i když třeba zastávají jiný pohled na věc, je i ten, že téměř každý má zkušenosti nebo vazby na uprchlíky, ať už z Chorvatska, Bosny a Hercegoviny nebo Kosova.
Jde podle vás také o vzhlížení k Rusku jako takovému, nebo to celé vychází spíše z kladného vnímání současné politiky, doprovázeného nenávistí k NATO?
Ano, jde o dvě věci, zášť vůči Severoatlantické alianci a myšlenku historické ruské podpory. Je to součástí takového národního mýtu, že Rusové jsou jejich nejbližšími spojenci a věčnými podporovateli.
Když se v Rusku zeptáte, proč začala první světová válka, lidé vám řeknou něco o tom, že globální mocnosti chtěly rozšířit kolonie a podobně. Srbové ale odpoví, že se je Rusové snažili chránit. Je to takový specifický náhled na světové dějiny, kterému kromě nich snad nikdo nevěří. Každopádně jim nemůžete moc měnit pohled na vlastní historii, cizinci by se o to asi ani neměli pokoušet.
