Ukrajinka uprchla do Česka, aby se mohla léčit s rakovinou. ‚Teď jsem sama,‘ říká
Nemocnice, kde se letos 68letá Olha Morozovová léčila se dvěma rakovinami, byla v jejím rodném Charkově vybombardovaná hned v prvních dvou týdnech války. Léčbu našla v Česku, neví ale, co bude dál. Systém podle ní stále není přizpůsoben cizincům a spoléhá na pomoc rodiny. Pro seniorku, jejíž příbuzní zůstali na Ukrajině, tato možnost neexistuje. „Dostávám chemoterapii, která jen prodlužuje život,“ konstatuje.
Jako obyvatelka Charkova byla paní Olha mezi prvními, kdo poznali, že 24. února 2022 začalo Rusko s útokem na Ukrajinu. Jednoapůlmilionové město ležící jen 20 kilometrů od ruských hranic zaslechlo první rakety ve 4.15 ráno. Morozovová spolu se synem, snachou a dvěma vnuky už věděla, co má dělat.
„Pro nás válka začala už v roce 2014. Syn žil tehdy v Luhanské oblasti, a když začalo Rusko útočit, musel i se ženou v osmém měsíci těhotenství uprchnout,“ vzpomíná Olha Morozovová pro iROZHLAS.cz. Nastěhovali se proto k ní.
Únorové ráno roku 2022, kdy teploty klesaly až k minus 19 stupňům, vzali proto doklady, jídlo, polštáře a deky a zamířili do sklepa obytného domu, kde bydleli. Na omezeném místě, které mělo poskytovat ochranu před ruskými raketami, se ukrývalo mnoho lidí včetně jedenácti dětí. Nejmladšímu byly jen čtyři měsíce.
23:50
Dopady zastavení americké humanitární pomoci budou citelné. Revizi lze udělat citlivěji, míní Pánek
Číst článek
Když po několika týdnech od začátku války dostala rodina možnost evakuace do Poltavy, paní Olha ale na rozdíl od synovy rodiny zůstala v Charkově. Jak vysvětluje, bála se dlouhé cesty, protože jí dělá potíže dlouho nehybně sedět nebo ležet. Viní z toho rakovinou žaludku, kterou jí odhalili lékaři nedlouho před začátkem invaze. „Byla jsem rozhodnutá zemřít doma,“ uvádí.
Nakonec se synovu nátlaku podvolila a v dubnu nastoupila do malého autobusu. Místo za rodinou ji ale vozidlo odvezlo do města Truskavec na západě Ukrajiny.
Měla dvě možnosti, jak dál pokračovat – vrátit se do Charkova na onkologické oddělení, kde byla registrovaná, nebo jet někam do zahraničí. „Nemocnice v Charkově ale byla rozbombardovaná v prvních dvou týdnech války a už jsem tam neměla možnost léčby,“ vysvětluje.
V té době poprvé přišla do styku s českými dobrovolníky, kteří vozili Ukrajince do Česka. „Kdybych neměla onkologické onemocnění, nejela bych vůbec,“ přiznává žena, která se na Ukrajině živila jako ekonomka, asistentka právníka i jako pomocnice v domácnosti.
Ukrajinští uprchlíci v Česku letos odvedli státu o 5,7 miliardy korun více, než dostali na podpoře
Číst článek
Pomoc v Česku
Začátky v Česku popisuje jako chaotické, kdy nikdo nevěděl, co dělat, těžké bylo sehnat i vhodné ubytování pro onkologickou pacientku. Nyní má pro sebe pokoj v uprchlickém hotelu na Praze 10. V prosvětlené malé místnosti má dvě postele, stůl, skříň a vlastní koupelnu.
Začala s léčbou rakoviny žaludku, na kterou už na Ukrajině nebyl čas. Přestože na chemoterapie chodí sama, v komunikaci s nemocnicí i úřady jí pomáhá Iryna Bobyrová, terénní pracovnice v organizaci Člověk v tísni. „Pomoc je profesionální, s velkým srdcem a duší. Když jdu někam sama, tak jsem ve stresu. I když jsem někde byla stokrát, tak se bojím. Ale když jdu s Irynou, tak přestože je ve věku mé dcery, tak se cítím chráněná,“ popisuje Morozovová.
Paní Olha je jednou z 4046 ukrajinských uprchlíků, kterým loni Člověk v tísni pomohl. Zároveň organizace přijala na lince pomoci šest tisíc hovorů. „Osobně mám 27 zranitelných uprchlíků. Ne všichni potřebují tolik pomoci, někteří potřebují jenom radu, to se řeší jednoduše, jindy třeba musím do nemocnice, protože ty odmítají spolupráci bez tlumočníka,“ říká Bobyrová pro iROZHLAS.cz.
Jsou ale věci, se kterými terénní pracovnice pomoc nemůže. Kdyby seniorka souhlasila s vyoperováním žaludku, čekala by jí dlouhá rekonvalescence a důsledná pooperační péče. „Nemám možnost, aby mi někdo vařil jídlo nebo na mě po operaci dohlédl,“ vysvětluje Olha Morozovová, proč možnost operace odmítla.
Její zdravotní stav se začal zhoršovat, až skončila na jednotce intenzivní péče, kde jí byly odhaleny metastáze. „Mám rakovinu v poslední fázi, žádná operace by už nepomohla. Teď dostávám chemoterapii, která jen prodlužuje život. Už jich mám za sebou dvacet,“ líčí Morozovová.
Nejisté vyhlídky
Usměvavá seniorka s červeným šátkem ve vlasech si uvědomuje, že to takhle nemůže fungovat do nekonečna. „Na hotelu byla mladá slečna s rakovinou, která chtěla žít a bojovala za svůj život. Pak už jí ale nefungovala chemoterapie, nedostala ani žádnou jinou péči. Vrátila se proto na Ukrajinu, kde zemřela,“ popisuje.
Tchajwanská pomoc
Člověk v tísni financuje pomoc Ukrajincům z fondu SOS Ukrajina, kam může přispívat i veřejnost. V úterý navíc tchajwanská vláda poslala organizaci sedm milionů korun na pomoc ukrajinským uprchlíkům. „Finance půjdou hlavně do práce s mladistvými nebo dětmi bez rodinného doprovodu. Budeme poskytovat psychologickou pomoc a také asistenci s adaptací,“ vysvětluje pro iROZHLAS.cz vedoucí programu podpory uprchlíků Zuzana Ramajzlová. „Jsme rádi, že nám dáváte příležitost a přístup k pomoci Ukrajině,“ dodal při podpisu memoranda o spolupráci tchajwanský diplomat působící v Česku Ke Liang-Ruey.
Sama takovou cestu absolvovat nechce, bojí se, že by dvoudenní cestu na Ukrajinu nepřežila a s rodinou by se nesešla. Zkoušela proto kontaktovat úřady s žádostí o pomoc. Bylo jí řečeno, že pokud není Češka nebo nepochází z Evropské unie, nemohou jí úřady nijak pomoct.
„Jsem Čechům a českým doktorům strašně vděčná, pomohla mi spousta lidí. Ale jsou věci, kterým nerozumím. Rakovina nemá národnost,“ diví se.
Přemýšlí proto nad tím, co s ní bude, až přestane chemoterapie zabírat. „Chtěla bych, aby mě tady zpopelnili a popel předali synovi na Ukrajině. Ke zpopelnění ale musí dát povolení konzulát, který to ale nerad dává, protože rodina může žádat test DNA. Musím to proto řešit teď za života,“ popisuje. Problémem je ale cena za zpopelnění a převoz na Ukrajinu, která šplhá až ke 40 tisícům korun.
Zároveň Olha Morozovová ví, že rodina za ní nepřijede. Syn nesmí opustit Ukrajinu, snacha se musí starat o dvě děti. Její sestra je také nemocná a navíc musí pečovat o tchyni. Cítí se proto sama. „Všichni tady v hotelu jsou s rodinami nebo je mají někde v Česku, tak se navštěvují. Já jsem jediná, kdo je tady sám. Celý život jsem byla v rodině, ale teď jsem sama,“ říká se slzami v očích.
