Marku, když jste se dostali k hladině, která je „vnadně modrá“, ty jsi dostal báječný nápad, že by ses mohl na nějaké menší loďce dostat jaksi přes jezero a podívat se, co je dál. Nejsou tam nebezpečné plyny?
Já jsem dostal nápad ještě divočejší: že jezero přeplavu. Samozřejmě ano, je tam sirovodík. Díky sirovodíku ty jeskyně vznikají, protože jak je minerálka vytlačovaná, voda je nasycená sirovodíkem a jakmile se sirovodík okysličí, přemění se na vzduchu víceméně na slabou kyselinu sírovou.

Přehrát

00:00 / 00:00

Uvědomovali jsme si, že jsme našli něco obrovského. Báli jsme se pak, jestli neexistuje nějaké větší, líčí objev jezera Neuron jeskyňář Marek Audy

Právě kyselina sírová naleptává vápenec, mění ho na sádrovec a ten padá v miniaturních šupinkách do vody. Pokud je tam dostatečný průtok, eroze se už postará o to, že je materiál vynášen ven.

Takže ty jeskyně mají takový charakteristický kopulovitý tvar, který se liší od jeskyní, které známe třeba z Českého a Moravského krasu. Tam je většinou komín, kterým přitéká voda. Tady je to uzavřené do nádherných kopulovitých iglú, nazval bych: jako kdyby člověk vlezl do eskymáckého iglú a podíval se zespodu.

Průběh evakuace

To je teda pěkně velké iglú, ve vašem případě. Dobře, ty jsi plaval. Pojďme si říct, jak teplá je voda a v čem jeskyňář do vody vstupuje.
Je tam teplo, horko dokonce. Teplota dosahuje až 29 stupňů, voda má teplotu 26 stupňů. Doplavu tam, řekl jsem si, na ten druhý břeh. Když tam dosáhne laserové měřidlo dálkoměru, dosáhnu tam i já.

Samozřejmě ale sirovodík, když se začne voda vířit při plavání, se začne uvolňovat o to rychleji. To jsme si uvědomovali hned na začátku, nepodcenili jsme tuto teoretickou informaci: Richard vytáhl lepicí pásku a přilepili jsme detektor sirovodíku, toho nebezpečného plynu, na moji přilbu.

Tak jsem se vysvlékl do Adama a začal jsem plavat. Plavu, plavu, dlouho jsem plaval – Richard volá, už tam musíš být, to není možný – vzdaloval se, už byl maličký, já jsem pořád plaval. Ono se to nezdá, ale když má člověk přilbu, nemůžete plavat způsobem, že člověk potopí i hlavu, tam jsem měl ten detektor. Takže to trvalo docela dlouho.

Pak se najednou rozvibrovala přilba, alarm detektoru začal pískat a bylo jasné, že je zle. Richard se mě ptá, kolik? Já jsem si odepl přilbu – jenže mám světlo napevno přišroubované k přilbě, takže jsem nebyl schopný si na detektor vůbec posvítit, takže jsem nic neviděl. Říkám, nevím. Ale věděli jsme, že úroveň pískání je dvojí a že první, která se ozvala, je relativně ještě bezpečná – značí 5 ppm, koncentraci částic, kdy je v tomto prostředí na chemičkách možné se ještě zdržovat.

Ovšem sotva jsem si přilbu nasadil zpátky na hlavu, ozvala se druhá úroveň, což už je pokyn k evakuaci. Richardovi nezbývalo nic jiného než mě uklidňovat: plav pomalu a v klidu. Klidní jsme nebyli ani jeden, ale naštěstí než jsem vylezl z vody zpátky – nedoplaval jsem na ten protější břeh, to mě ani nenapadlo – detektor zase mlčel. Koncentrace ani délka expozice nebyla životu nebezpečná, jak se ukázalo, ale evokovalo to další diskuse o postupech, jak těmto situacím předcházet a nezahynout v jeskyních.

Mapa zřídel

Potřebovala bych, abys mi to popsal. Když tam slaníme, můžeme tam okolo jezera chodit, nebo nám jezero udělá takovou přirozenou bariéru, že se dostaneme třeba jen na břeh a dál už ne? Jak celý ten obrovský podzemní dóm vypadá?
Na začátku jsi říkala, že to jsou tři sály Národního divadla, ale někdo nám vyčetl, že bychom to měli přepočítat na Fabie – to jsme zatím neudělali. Ale ano, dá se chodit po jižním kraji asi 70 metrů po břehu, ale další část je utopená, břehy jsou převislé až do vody.

Hloubka jezera není velká, jak jsme změřili právě batymetrií, sonarem, je to 7,5 metru. A na severním konci je mohutné vřídlo. Vřídel tam máme několik: hydrogeologii a tomu, kam voda odtéká, se věnují hydrogeologové z Univerzity Karlovy a zjistili, že odtéká do všech pramenů, které jsou v údolí na břehu řeky Sarandapor. Tam se dá dojet i turisticky, dobrodružnější povahy mohou vstoupit i do jeskyně Sulfur právě na břehu řeky Sarandapor.

Vchod už je v Řecku, to je docela zajímavé. Celý Atmos a jezero Neuron je v Albánii, kde voda i pramení. Potom se ponoří a pro nás neznámými cestami vyvěrá v pramenech, v jeskyni Želva, potom v jeskyni Sulfur a nakonec do řeky Sarandapor v Řecku. Celkem tudy proteče 200 litrů teplé vody za vteřinu.

To je neuvěřitelné. Já si nepředstavuji vstup do jeskyně nijak romanticky: horko, trošku to tam asi smrdí, budou tam pavučiny. Prostě to nebude velká romantika.
Musím přiznat, že ta jeskyně není hezká, už jsem našel hezčí jeskyně. Když se řekne hezká jeskyně: jezírka, krápníky, sintrové kupy, brčka, jeskynní pery, to máme zafixováno jako hezkou jeskyni a to tady není. Nějaké krápníky tu samozřejmě jsou.

Ale o to je to zajímavější. Jezero není mrtvé, je tam život a věřím, že v dobách budoucích nějaký biolog sestoupí po našich lanech na dno a naváže dalšími objevy, třeba nových endemických živočichů.

Jak vědcům pomohla nadace Neuron, po které je největší podzemní jezero pojmenované? Poslechněte si celý rozhovor v úvodu článku.

Lucie Výborná, Jakub Krahulec Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít