Začalo to bílým terorem: příběh statečné tchajwanské kamery, která pomáhala rozbít diktaturu
U nás ve jménu svobody zvonily klíče, na druhé straně světa se do rukou braly videokamery. I díky jejich svědectví se zlomila nacionalistická diktatura a jí rozpoutaný bílý teror, jež Tchaj-wan sužovaly dlouhých 40 let. Má film stejnou moc měnit věci i dnes, přesně 30 let po odvolání stanného práva? Nejvíc nás bolí znečištění životního prostředí a není lehké ubránit se bezmoci, líčí pro iROZHLAS.cz přední znalec tchajwanského filmu Daw-Ming Lee.
Stejně jako je pro nás Čechy významný rok 1989, má i Tchaj-wan svůj bod zlomu: rok 1987. Nacionalistický režim Kuomintangu, který ostrovu po čtyři desítky let tvrdou rukou vládl, v červenci 1987 konečně zrušil stanné právo – a Tchaj-wan se po temné éře diktatury a tzv. bílého teroru vydal na cestu ke svobodě. Jakou roli v tom sehrála dokumentární kamera?
Skutečně, v červenci 1987 nacionalistická vláda odvolala stanné právo. (Trvalo celkem 38 let, od 19. května 1949 do 15. července 1987, a do začátku nového tisíciletí bylo vůbec nejdéle platným stanným právem na světě. Pak ho ovšem předběhla Sýrie (1963-2011), pozn. red.)
„Green Team je pokládán za nejdůležitější nemainstreamové médium v předvečer a po odvolání stanného práva. Jeho členové ranými videokamerami dokumentovali vlnu společenských hnutí: politických, enviromentálních, rolnických, dělnických, domorodých či válečných veteránů z pevninské Číny. Se svými objektivy byli na místě a pravdivě tyto události zaznamenávali, prolamovali mlčení mainstreamových médií a více než 3000 hodinami vzácných historických záběrů inspirovali mladší generaci. Green Team čelil politickému tlaku a represím, a tak své dokumenty točil tím nejjednodušším a nejrychlejším způsobem: na videokazety, které pak rozesílal k promítání a prodával na místech protestů či volebních shromážděních.“
Tchajwanský mezinárodní dokumentární festival TIDF o Green Teamu, jehož v roce 2014 ocenil za zvláštní přínos
Nicméně pro mě je milníkem už předchozí rok 1986 – rok, kdy vznikla protivládní video skupina Green Team. Po desetiletích, kdy zpravodajská a dokumentární kamera sloužila propagandě vládního režimu, tu najednou byla alternativa k vládě kontrolovaným médiím. S videokamerou v ruce přinášela vlastní zpravodajství, dokumentovala společenské protesty a problémy. Na stejné straně barikády stála politická opozice: (liberální) Demokratická pokroková strana (DPP), rovněž založená v roce 1986.
V tom samém roce se také volilo do parlamentu, že?
Ano, a vlastně nikdo tenkrát nedoufal, že by DPP ve volbách mohla nějak uspět. Jenže ono se to stalo, a bylo to právě i díky Green Teamu. Úspěšně šířil protivládní poselství, dával hlas dlouho utlačovaným lidem, kteří se začali hlásit o svá práva: domorodým Tchajwancům, rybářům, dělníkům, ženám.
Zabralo to i těsně před volbami. Sešel se velký protivládní protest a režimem ovládané televize a noviny pranýřovaly protestující jako gangstery a kriminálníky. Ale Green Teamu se díky videokameře povedlo rozšířit po Tchaj-wanu pravdu, trvalo to sotva půl dne. Dokázal tak čelit protivládní propagandě.
Jedním z klíčových počinů Green Teamu, který se také představil na letošním MFDF Ji.hlava, je dokument Hnutí obyvatel Lukangu proti továrně DuPont (1987). Snímek mapuje velké lidové protesty u města Lukang na severozápadě Tchaj-wanu, kde se místní vzbouřili proti plánované - a vládou požehnané - výstavbě továrny průmyslového giganta DuPont na výrobu oxidu titaničitého. Bezprecedentní protesty, jež nakonec pronikly až před sídlo prezidenta, se staly symbolem změn na Tchaj-wanu a nakonec DuPont donutily, aby se z regionu stáhl. Následující sestřih zachycuje výjevy z protivládních demonstrací na sklonku diktatury:
Demokratizace Tchaj-wanu pomohla tamní společnosti, ale co přinesla tchajwanskému dokumentu? Napřel svůj politický aktivismus jiným směrem, nebo se ho vzdal a spěchal třeba za experimentem?
Šest let po svých začátcích, v roce 1992, se Green Team rozpustil. Proč? Protože z tchajwanské společnosti téměř vymizela potřeba jeho služeb. Green Team se zaměřoval na politiku a od roku 1992 vládli v zemi sice také nacionalisté, ale povětšinou tchajwanského původu (rozuměj nikoli z pevninské Číny jako Čankajškův Kuomintag, pozn. red.). Prezident změnil politický kurz a z opoziční strany se stal spíš přítel vládní strany než její protivník, navíc se mediální prostor otevřel veřejnosti.
A občanské hnutí, v letech 1984-1992 tak aktivní, se utlumilo. Politicky aktivní dokument se vyčerpal, nebo lépe řečeno: vyčerpával diváka. Po těch několika hodně intenzivních letech už lidé zkrátka neměli moc chuť takové věci sledovat.
A co tedy sledovat chtěli?
Tchajwanský dokument se z politické krajiny přesměroval na jiné otázky. Zprvu se hodně točilo o životním prostředí, o domorodých Tchajwancích, boji za jejich práva a zachování jejich kultury, nebo o jiných etnografických a kulturních tématech.
Ale v průběhu 90. let se ke slovu dostává nová generace dokumentaristů, které už společenský dokument tak nezajímá. Chtějí se zabývat osobními příběhy a problémy, nezřídka svými vlastními nebo ze svého nejbližšího okolí. K trendu hodně přispělo i založení nové filmařské školy v roce 1997, na níž se vyučovala pouze dokumentární tvorba. Takže tu najednou byla spousta mladých dokumentaristů-absolventů, kteří hledali nové cesty. Tchajwanský dokument na přelomu tisíciletí tak míří vstříc nejen osobním tématům, ale také vámi zmiňovanému experimentu.
Co dějiny Tchaj-wanu? Přitahují filmaře i ony?
Samozřejmě. Většina historických dokumentů vzniká v televizní produkci. Podílel jsem se na nich i já: spolupracoval jsem se státní televizí na projektu, který mapoval 2. polovinu 20. století a cestu Tchaj-wanu směrem k demokracii, to bylo na přelomu tisíciletí. A pak, v roce 2006, mě znovu oslovili k práci na mnohonásobně větším projektu, který měl převyprávět celou historii ostrova, od počátku světa až do 21. století. Za tři roky tak vzniklo osm dílů seriálu Tchaj-wan: Dějiny národa. Inspirovali jsme se podobným seriálem, který natočili v Kanadě.
Politický dokument však z Tchaj-wanu nezmizel. Příkladem může být krátký snímek, jenž se také promítal na letošní Ji.hlavě: 561. hodina okupace natočená v roce 2014 během tzv. slunečnicového hnutí. V jeho čele stáli studenti, kteří povstali proti obchodní dohodě vládních nacionalistů s Čínskou lidovou republikou a vládní politice, již kritizovali jako pročínskou. Pronikli také do parlamentu, který tak byl poprvé v tchajwanských dějinách okupován občany...
Ve studentské okupaci parlamentu v březnu 2014 na Tchaj-wanu znovu ožily protivládní protesty. Dnešní mladá generace vnímá svoji identitu jinak, cítí se mnohem víc jako Tchajwanci než jako Číňané. A když se vláda snažila spolupracovat s pevninskou Čínou, hodně mladých to vnímalo jako určitou hrozbu pro svou budoucnost.
561. hodina okupace není typickým dokumentárním filmem, natočil ji videoumělec. Dokumentární film se v posledních letech od experimentu odvrací a jeho roli přejímá právě videoart, které se pak spíš vystavuje v muzeích než promítá v kinech. 561. hodina okupace se sice dotýká politiky, ale pro ten snímek je velmi důležitá forma, režisér ho natáčel pomocí speciálního jeřábu, aby dosáhl výsledného zvláštního efektu.
The 561st Hour of Occupation 2014 from IT Artists on Vimeo.
Nicméně o slunečnicovém hnutí se natočily i další dokumenty, vznikla jich celá série. Zajímavé je, že je financovaly dobrovolné příspěvky v rámci crowdfundingu, což svědčí o zájmu veřejnosti o tohle téma. A promítaly se všude po Tchaj-wanu, byly velmi populární.
A čím žije Tchaj-wan dnes, v roce 2017? Je tu nějaké další téma, které se může stát podobným motorem?
Nejzásadnější krizí dneška je rozhodně životní prostředí. Hlavně znečištění vzduchu, to je skutečně obrovský problém. Nová generace dokumentaristů se k tomu snaží postavt čelem, použít kameru jako prostředek osvěty a zároveň zbraň, kterou se zatlačí na vládu a dosáhne se změny. Problém je, že ta změna je běh na dlouhou trať. Dokument jí pomáhá, ale pomalu, po krůčcích. A někteří autoři se pak cítí bezmocně, když nevidí okamžité výsledky, a ztrácejí motivaci.
Přesto má jejich práce velký smysl. Víte, jaký tchajwanský snímek nedávno vydělal málem nejvíc peněz, víc než většina hraných filmů? Dokument, a vlastně velmi prostý: helikoptéra letí nad Tchaj-wanem a natáčí ho z výšky, všechny ty překrásné přírodní scenérie, ale také znečištěné řeky a moře, poničenou krajinu. A tenhle film, Za hranicí krásy: Tchaj-wan seshora, vydělal v přepočtu na 3 miliony dolarů. A nejen to: také vyvolal protestní hnutí a tlak veřejnosti, který vládu donutil k akci.
Závěrem by mě zajímalo vaše osobní doporučení. O tchajwanské dokumentární filmařině se u nás v Česku příliš neví, a ačkoli jí teď hodně pomohl jihlavský festival, jeho retrospektiva Průhledná krajina se soustředila spíš na krátký a experimentální film. Představte si teď běžného diváka, pro něhož je tchajwanský dokument jednou velkou neznámou a na experiment si nepotrpí. Který film byste mu poradil jako tu správnou vstupní bránu?
Pokud mám vybrat jen jeden jediný, pak doporučuji výborný snímek Small Talk (2016), který vyhrál mnoho cen, mimo jiné také Stříbrného medvěda na loňském Berlinale. Myslím, že v sobě shrnuje esenci tchajwanského dokumentu, včetně témat, s nimiž se filmaři snaží vypořádat.
DOPORUČUJEME: 'Jako by mi srdce rozřezával nůž.' Annie Yang: žena, které čínský lágr vysál barvu z vlasů
Číst článek
Je to velice osobní film: režisérka se prostřednictvím kamery vyrovnává se svým komplikovaným vztahem k matce, která je lesba a zároveň taoistická kněžka, která vykonává pohřební rituály, tudíž stojí hodně nízko na společenském žebříčku. Režisérka se celé dětství cítila zanedbávaná a s matkou se dokázala smířit až tehdy, kdy se sama stala matkou a nahlédla na věci z druhé strany. Kamera se pro ni stává cestou, jak se matce vydat vstříc, konečně si s ní promluvit. A z druhé strany ji odměňuje velká upřímnost a otevřená zpověď.
Small Talk je hluboce intimní a dojemný dokument, ale zároveň i velmi poučný v tom, jak kamera dokáže zachytit nejen osobní, ale také sociální aspekty společnosti. Nesmírně zajímavý film, který odhaluje mnohé. Takže jestli máte jen jednu šanci vidět film, který vám má představit Tchaj-wan a tchajwanskou společnost, vyberte si Small Talk.
