Dokumentarista Pavel Křemen přivezl letos na festival do Jihlavy portrét bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Film je nyní k vidění také v rámci cyklu Česká radost v českých kinech. Diváci tak mají možnost dále diskutovat, do jaké míry by měl být autor dokumentů objektivní a zda si postavy jako Jakeš vůbec zaslouží prostor k vyjádření.

Recenze Praha 12:12 6. listopadu 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Na tradiční oslavu prvního máje s KSČM na pražském Výstavišti vtrhne parta mladíků s transparenty. Jeden, nastavený přímo do obličeje Milošovi Jakešovi, hlásá: komunisté zabili více lidí než nacisté.

„Že se nestydíte,“ procedí přes zuby bývalý nejmocnější muž v zemi. „No, že se vy nestydíte,“ odvětí mu mladík s lehkým posměškem.

Podle bestselleru Černá kniha komunismu, který prezentuje výstupy předních evropských odborníků, bylo obětí komunistického režimu zhruba 100 milionů – v porovnání s „jen“ 25 miliony obětí nacismu. Představa, že byste se tedy měli stydět za to, že předkládáte fakt, je skutečně trochu k smíchu. Jenže Jakeš spadá do té skupiny politiků, kteří zkrátka na fakta nevěří.

Život Horákové v zatmívačkách. Snímek Milada dává hlas hrdince v rouše oběti

Číst článek

Vitální dědeček?

Když mluví o kilech švestkových knedlíků, které má vždy připravené v mrazáku, neliší se příliš od těch věčně usměvavých vitálních dědečků se šibalskou jiskrou v oku, jimž byste nikdy nedokázali přičíst nic zlého. Jakmile ale Křemen přivede řeč na proces s Miladou Horákovou, začne Jakeš třískat do stolu a ohánět se tím, že se režisér chce hrabat v něčem, co není podstatné.

Právě v těchto okamžicích přímé konfrontace se v jinak milém starouškovi probudí zatvrzelý komunista, neschopný přiznat vinu. Soud s Horákovou označí za omyl, za který mohla studená válka. Při diskusi s Františkem „Čuňasem“ Stárkem o tom, jak režim pronásledoval mladé lidi, jež podle Stárka „jenom chtěli poslouchat určitý druh hudby“, pak prohlásí, že šlo o okrajovou záležitost.

Tehdy se Jakešovo vyprávění změní na projevy „jako z bizarního muzea totality“, jak říká Pavel Křemen. „No tak lidé nemohli cestovat, kam chtěli!“ prohlašuje rozzuřený Jakeš s tím, že alespoň nebylo 700 tisíc lidí bez práce. „Jsem přesvědčen, že se nemáme za co omlouvat,“ říká a dodává, že většina lidí by chtěla znovu takovou budoucnost.

Nato zopakuje oblíbenou větu: „Už se o tom odmítám bavit.“

A v tu chvíli nejvíc připomíná to monstrum, které si na jeho místě představují mladí lidé, kteří znají komunismus jen z příběhů.

Jakeše ale dělají člověkem stejnou měrou okamžiky, kdy s nadšením vytahuje šuplíky plné švestkových knedlíků, jako ty, kdy přesvědčeně brání činy komunistické strany. A Křemenovi se tuto skutečnost daří vyjádřit výborně.

Celkem smířlivě také přijímá kritiku z obou stran. Jedna prohlašuje jeho film za „propagandistický blábol“, protože dává hlas negativní postavě našich dějin, která si to nezaslouží. Ta druhá mu zase spílá, že na Jakeše nedokáže jako dokumentarista nahlížet dostatečně objektivně.

Toto volání po objektivitě je silné napříč mediálním spektrem a nelze se mu moc divit. Stejně jako ale jednoduše nejde věnovat pět minut židům a následně pět minut Hitlerovi (jak se často opakuje v internetových kuloárech), nejde neodporovat bývalému politickému představiteli, který se vzpírá faktům.

Vhled do Jakešovy duše je navíc veskrze absurdní podívanou, kde se mluví o státních vyznamenáních, která se rozdávají k narozeninám, a kde lidé normálně nosí hodinky s motivem srpu a kladiva. Křemenovo stěžejní poznání toho, kde se v něm „zrodilo jeho ultraortodoxní komunistické přesvědčení“, se ale divák nedočká. Stejně jako nikdy neuvidí řadu okamžiků z traileru.

Dokument Milda nedokáže změnit názor, s jakým diváci na film přijdou, protože jim nedá příležitost Miloše Jakeše poznat. Nikdy ani nezodpoví hlavní otázky, které by návštěvníci kina mohli mít. Pokud jsou navíc tyto pasáže z výsledného filmu vynechané na úkor archivních záběrů – které podle Křemenových slov bylo nutné přidat, aby mladším divákům neunikaly souvislosti – tak je to velká křivda vůči potenciálně největší části obecenstva tohoto snímku.

Dokument Milda hrají vybraná kina. Ke zhlédnutí je také v online filmotéce DAFilms.com.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít