Jako jednu z tváří opozice ji Lukašenko poslal do vězení. Izolují ji, ale drží se, říká sestra Kalesnikavové
Sedmý mandát v řadě si Alexandr Lukašenko pojišťuje umlčováním odpůrců i zatýkáním, zároveň ale některým politickým vězňům udělil milost. Hlavní tváře opozice však za mřížemi zůstávají, včetně Maryji Kalesnikavové. Rodina o ní do podzimu neměla po řadu měsíců žádné zprávy. „Potvrdila nám to, co jsme si mysleli, tedy že od února 2023 ji od ostatních izolovali,“ popisuje pro iROZHLAS.cz její sestra a lidskoprávní aktivistka Tacjana Chomičová.
Na podzim sociální sítě obletěla fotografie vaší sestry s otcem, předtím jste od ní zprávy neměli od února 2023. Co vám o návštěvě Maryji ve vězení řekl? Na snímku se sice usmívá, v jakém zdravotním stavu ale byla?
Zmínila se, že před setkáním ji na několik týdnů převezli na lékařské oddělení, kde se jí dostalo lepšího zacházení i ošetření. Vypadá to, že ji tam vzali právě proto, aby při návštěvě vypadala lépe. Především nám ale potvrdila, co jsme si mysleli, tedy že od předloňského února ji od ostatních izolovali, měsíce v podstatě hladověla a opravdu hodně zhubla.
Otec říkal, že se drží, je silná. Je pro nás téměř po 4,5 letech vězení důležité a úlevné slyšet, že je, i psychicky, relativně v pořádku, nicméně bylo vidět, jak moc je bledá a ubyla na váze. Teď přirozeně doufám, že už bude v lepším stavu než doposud. Povídali si pak hlavně o novinkách v rodině, samozřejmě jí taky trochu popisoval aktuální situaci, ke zprávám má omezený přístup.
Jediným jejich zdrojem tam je státní rozhlas. Kromě toho nemůže mluvit s jinými lidmi. Nedávno jsme na videu mohli mimochodem vidět i Viktara Babaryku. Je to takový signál, jenž běloruské úřady vysílají spíše než demokratickým silám v exilu a západním zemím.
Od zveřejnění fotografie s ní už můžete být v pravidelnějším kontaktu?
Ne, komunikaci mezi námi neobnovili. Nicméně pevně věříme, že se to někdy v budoucnu podaří, třeba po volbách.
Přes 600 dnů bez zprávy. Vězněná běloruská opoziční aktivistka Kalesnikavová se směla setkat s otcem
Číst článek
Umístili ji do ženské trestanecké kolonii v Gomelu, nedaleko ruských hranic. Je možné se alespoň něco málo o jejím stavu dovědět od žen, které s ní byly ve stejném zařízení a úřady je již propustily?
Bohužel to není jednoduché. Lidé se bojí mluvit, zvláště nyní, před volbami. Omilostněným pořád vyhrožují, aby o propuštění a milosti informace nesdíleli. Jména jsme částečně znali v srpnu a v září, avšak ohledně prosincových a lednových milostí to tak zpravidla není. Část lidí se pak s různými lidskoprávními organizacemi spojí třeba o něco později, v zásadě je ale těžké vědět, koho propustili.
Předtím, než jste od ní dostali poslední dopis, jste s ní kontakt udržovali jak?
Jednou za měsíc jsem s ní mohla mít videohovor, viděly jsme se takto asi pětkrát šestkrát. Takto to fungovalo do srpna 2022. Poté Maryje řekli, že už se mnou nebude moci mluvit, mohla si ale telefonovat s otcem, rovněž jednou či dvakrát měsíčně. Také mohla posílat a dostávat dopisy. V porovnání se současným stavem toho bylo dost.
Jak vám popisovala vězeňské podmínky?
Drželi ji ve skupinách s ostatními ženami, pracovala v továrně, kde šily. O podmínkách ale moc mluvit nemohla, řadu věcí vynechala. Pro nepolitické vězně existuje několik možností socializace, mohou se například na dálku vzdělávat, učit cizí jazyky, sportovat a tak dále. Dokonce tam mají i kulturní aktivity, byť o jejich kvalitě asi můžeme diskutovat.
Politickým vězňům jsou dané činnosti zapovězené. Mimo pracovní dobu ji tedy ještě zapojovali do dalších prací, například v kuchyni či venku. V zimě šlo mimo jiné o odklízení sněhu, kdy jej snad v padesátikilových pytlích musely ženy nosit, což je pro ně fyzicky opravdu těžká práce. Také musely tahat třeba těžké pytle se zeleninou.
Chybějící vůle Německa
Jakým způsobem s vámi věznice a úřady komunikovaly, když jste vy, případně právníci či lidskoprávní organizace, žádali o kontakt? Jak to obecně funguje?
Musíte mít předběžnou dohodu mezi politickým vězněm a rodinou mimo jiné o tom, koho si zvolíte za právníka, tedy kdo vězně může kontaktovat. Abyste mohli psát dopisy, kolonie vás musí přidat na seznam blízkých osob, od nichž mohou chodit i například balíčky.
Maryja Kalesnikavová
Je flétnistkou, několik let žila v německém Stuttgartu. S návratem do Běloruska se v roce 2020 po zfalšovaných prezidentských volbách stala jednou z tváří protestů proti Lukašenkově režimu, byla členkou týmu Viktara Babaryky. Úřady se ji pokusily deportovat ze země, na hranicích s Ukrajinou ale roztrhala cestovní pas. Další rok byla odsouzena k jedenácti letům vězení, soud ji mimo jiné shledal vinnou ze spiknutí s cílem převzít moc. Rodina o ní řadu měsíců neměla zprávy, až na podzim jí povolili setkání s otcem.
U nás komunikaci zastavili. Maryju izolovali, a aby vězeň mohl mít schůzku s právníkem, musí kolonii napsat žádost, právník pak musí požádat příslušné úřady a je třeba najednou splnit celou řadu podmínek, což proces značně komplikuje. V roce 2023 začala kolonie oficiálně říkat, že Maryja právníka vidět nechce, to samé přišlo s dopisy – že nám prý nechce psát, volat a tak dále. Hodně tedy záleží i na vůli správy kolonie.
Do jaké míry se režim snaží perzekvovat i vaši rodinu?
Jsem členkou koordinační rady (orgán vytvořený Svjatlanou Cichanouskou ke zprostředkování demokratického předání moci v Bělorusku – pozn. red.), proti níž ke konci roku 2023 vznesli trestní oznámení. Zatím se to nepohnulo a doufám, že nedojde k soudu v nepřítomnosti, takové případy už nastaly. Tehdy nicméně došlo k obrovské vlně zatýkání a domovním prohlídkám u nás i našich rodin.
Další taková vlna pak přišla v loňském lednu, opět u rodin politických vězňů, pokračovaly i teď říjnu a prosinci. Myslím, že režim tím míří na zničení jakýchkoli snah o mezilidskou solidaritu, a i proto kriminalizuje, snažíte-li se podporovat politické vězně.
Když loni v srpnu došlo k výměně vězňů mezi Ruskem a Západem, uváděla jste, že jste doufala, že by mezi nimi mohla být i vaše sestra, a to vzhledem k tomu, že dlouhou dobu žila v Německu. Aby se ale mohla dostat mezi propuštěné, musela by požádat o milost. Myslíte, že by k tomu byla ochotná?
To bychom se museli zeptat přímo jí. Hodně také záleží na běloruských orgánech a síle jejich politické vůle k řešení. Jak jsme viděli v předchozích letech, v podstatě rovněž volebních, byly i případy, kdy to političtí vězni odmítli. Záleží tedy na situaci. Nemohu říci, že budou lidi nutit, mohou, ale pokud politická vůle je, tak je propustí.
‚Bylo to naprosté zklamání.‘ Bělorusové se ptají, proč nebyli součástí velké výměny vězňů
Číst článek
O Maryje Kalesnikavové se mluví jako o jedné z nejodvážnějších představitelek běloruské opozice. Svědčí o tom třeba moment, kdy na hranicích roztrhala pas, když ji režim chtěl násilím přimět opustit zemi. Jste její sestra, patříte tedy mezi lidi, kteří ji znají nejlépe. Z čeho podle vás její odvaha a zásadovost vychází?
Řekla bych, že z rodiny, jejích hodnot a povahy, ale i ze zkušenosti se životem v Německu. Odtamtud ale pro její zásady nevidím moc podpory. Myslím, že by se země o její svobodu měla trochu víc zasazovat, přece jen tam Máša, konkrétně ve Stuttgartu, třináct let žila.
Nevidím u nich náznaky politické vůle k nějakým krokům. Prosazovala hodnoty, jako jsou lidská práva a demokracie, za nimiž stojí i Evropa a obzvlášť Německo. Je jednou z těch, kdo toho pro jejich podporu v Bělorusku udělal opravdu hodně.
Postoj Německa nemohu pochopit a jsem z něj zklamaná. Jeho pozice byla po dlouhou dobu taková, že s diktátory nebo teroristy odmítá mluvit, u Ruska ale při výměně vězňů udělalo výjimku, a právě zde vidím v politice vůči Bělorusku jasný rozpor. I naše země by ale měla být v jejich přímém zájmu, nachází se ve středu Evropy.
Jste v kontaktu se zástupci německých lidskoprávních organizací?
Ano, již roky přímo s německou vládou, výsledek ale vidíme sami. Podle mě jde jednoduše o nedostatek politické vůle k jednání.
Propouštění vs. zmírnění sankcí
Za mřížemi je v Bělorusku více než 1300 politických vězňů, včetně dalších známých jmen, jako jsou Sjarhej Cichanouski, Ihar Losik nebo Ales Bjaljacki, nositel Nobelovy ceny za mír. Jak byste podmínky, v nichž je Lukašenkův režim drží, obecně popsala?
Ti, které jste zmínila, jsou podle mě v té nejvyšší možné izolaci, včetně ještě Viktara Babaryky a Mikoly Statkeviče. To znamená, že celé dny tráví v malých izolačních celách bez možnosti mluvit a vidět se s jinými lidmi. Půl hodiny mají na procházku, nicméně rovněž zcela o samotě. Jednou za týden pak mají dvacet minut na sprchu. Měli by snad ale mít k dispozici alespoň nějaké knihy.
Zároveň jim také nikdo nemůže přinést třeba jídlo nebo oblečení navíc. Úřady se je snaží přesvědčit, že na ně Bělorusové včetně vlastních rodin zapomněli. Nemají přístup k vnějším informacím a neví, co se děje u nich rodinách, což přidává další a obrovský psychický nátlak.
Začátek propouštění je teď podle mě velmi důležitý. Od konce července omilostnili nejméně 250 lidí, poslední vlna proběhla v sobotu. Jde o proces, který se běloruské demokratické síly i lidskoprávní organizace snažily nastartovat řadu let, avšak vidíme, jak málo toho vlastně zmohou a jak moc to celé závisí na běloruských úřadech a samotném Lukašenkovi.
Myslím, že u něj jde i o jakýsi jasný signál Západu, že by rád zmírnil ekonomickou izolaci a určitým způsobem obnovil komunikaci. Bělorusko nyní velmi závisí na Rusku, což se také nelíbí. Ke zmírnění tedy potřebují právě proces propouštění politických vězňů a v určitém momentě i zastavení represí.
Nové represe, strach z protestů a tváře opozice za mřížemi. Lukašenko chce být posedmé prezident
Číst článek
Můj osobní názor je, že by tomu západní země měly věnovat pozornost. Lukašenko by samozřejmě měl pokračovat v propouštění vězňů, na druhou stranu ale v jednu chvíli nastane otázka, jak by na to státy měly reagovat. Nadnese se i zmírnění sankcí, možná ne restrikcí kvůli válce na Ukrajině, ale těch zavedených samostatně kvůli represím, migraci či únosu letadla Ryanair (země donutila na svém území přistát letadlo společnosti mířící z Athén do Vilniusu, jímž cestoval novinář Raman Pratasevič. Toho pak místní úřady zatkly – pozn. red.).
Západ by měl svou strategii přehodnotit, neboť vidíme, že ta dosavadní ke zlepšení situace v Bělorusku nevede a nevypadá to ani na možnost, že by ještě větší tlak na Lukašenka mohl něco změnit. Domnívám se, že se blížíme k okamžiku, jenž tedy souvisí i s jednáními o Ukrajině, kdy by se měla nastolit otázka zmírnění sankcí výměnou za propuštění politických vězňů. Také jsme svědky bezprecedentní ekonomické závislosti na Rusku. Mnohdy to tedy má opačný účinek a nemění to režim, nýbrž Bělorusy a činí je pravděpodobně víc proruskými.
Dosavadní taktika tedy podle vás vede k tomu, že se Bělorusové mohou oddalovat od Evropy a Evropské unie, a naopak přibližovat k Rusku?
Ano, mnoha různými způsoby. A kdo za to nakonec bude zodpovědný? Lukašenko má na svědomí celou řadu špatných věcí, reakce ale zároveň také nefungují. Evropa by k sobě měla být upřímná v tom, že se jí v dané otázce moc nedaří. Potřebujeme řešení, pomoc a podporu, jak zlepšit stále horší a horší situaci. Sankce se zavedly, aby zastavily represe a zlepšily stav ohledně lidských práv, ale nepomáhá to.
