Viačorka: Kreml si bude Lukašenka držet, dokud to půjde. Volbám letos říkáme ,speciální volební operace’
Bělorusy čekají prezidentské volby a současná hlava státu Alexandr Lukašenko se v nich uchází již o sedmý mandát. Opozice dopředu varuje, že budou zfalšované, zatímco režim posiluje zatýkání i represe a za mříže poslal už přes tisíc svých odpůrců. „Lukašenko se bojí i přesto, že stihl zničit, co se dalo. Opoziční lídři jsou ve vězení a výsledky v podstatě připravené,“ říká pro iROZHLAS.cz Franak Viačorka, hlavní poradce Svjatlany Cichanouské.
V rozhovorech z vás vždy jde cítit obrovská míra optimismu. Hádám, že s opačným přístupem by vaši práci asi ani dělat nešlo…
Nic jiného než optimismus nám nezbývá. Situace je samozřejmě strašlivá pro Ukrajinu, Bělorusko i Evropu, je ale na nás, abychom to změnili, každá krize s sebou přináší i příležitosti. A možná že ta aktuální, geopolitická i vnitřní, je naší šancí se vymanit ze závislosti na Rusku, jeho sféry vlivu a diktatury. Minimálně na to chci takto nahlížet.
Čas navíc nehraje pro Lukašenka. Stárne, je nemocný a nemá co nabídnout. Rusko čelí ekonomickým problémům a oslabení Putina se rovná to samé pro něj. Na druhé straně je zde stále silná Ukrajina. Dané faktory musí dojít do tak příhodného zlomového bodu, jenž Bělorusy může dovést ke změně. A právě na to se připravujeme.
V souvislosti s možnými obavami o to, co přijde, Lukašenko podepsal novelu zákona, jejíž součástí je, že prezidentovi odcházejícímu z jakýchkoli důvodů z úřadu i jeho rodině bude zaručena beztrestnost za činy, jichž se on i příbuzní během vládnutí dopustili. Vypovídá to o tom, jak moc si uvědomuje zranitelnost svého režimu?
Jeho nástupce si moc neumím představit. Lukašenkův syn je příliš mladý, o politiku se tolik nezajímá a ani podobný scénář jako u Nursultana Nazarbajeva v Kazachstánu by nemusel fungovat (Nazarbajev odstoupil z funkce, ale nechal si rozsáhlé pravomoce, prezidentem se pak stal předseda senátu Kasym-Žomart Tokajev, pozn. red.). Podle mě je v pasti svého vlastního systému a nejvíc pravděpodobné je, že s jeho odchodem se režim zhroutí.
Bělorusko pak bude stát před dvěma možnostmi. První je další proruský kandidát, druhou pak demokratické vedení. Je pravda, že Lukašenko pro sebe vymýšlí plán B, dokonce už v roce 2020 zvažoval, že by se přemístil jinam, podobně jako když Viktor Janukovyč utekl do Ruska. Nebylo by to pro něj ale bezpečné, protože jakmile by byl pro Putina nepoužitelný, stal by se z něj druhý Prigožin. Putin se nebude snažit udržovat své „důkazy“ při životě.
Lukašenko si upevňuje pozici před lednovými volbami. Bělorusko zažívá novou vlnu zatýkáni
Číst článek
Jelikož podle řady expertů Lukašenkem v podstatě pohrdá a prostě ho jen potřebuje tam, kde je?
Přesně tak. Teď je pro něj užitečný, což by ale se změnou situace přestalo platit. V čele Běloruska ho nicméně bude držet tak dlouho, jak jen to bude možné, nemá náhradu. A Lukašenko Kreml potřebuje proto, že jde o jeho vlastní přežití.
Někteří analytici jsou přesvědčení, že po Ukrajině přijde na řadu právě Bělorusko. Je to podle vás reálné, nebo přehnané?
Podle mě jsme byli tím vůbec prvním krokem, obětí, avšak bez odporu, protože vláda zradila vlastní lidi. Nejprve Putin s Lukašenkovou pomocí získal kontrolu nad územím a země mu pak byla v podstatě jednoduše předána, protože tomu nikdo nevěnoval pozornost. A následně Putin zašel ještě dál.
Bělorusko se stalo odrazovým mostem invaze, bez něj by k ní pravděpodobně vůbec nedošlo, neboť by ruská armáda neměla možnost vytáhnout na Kyjev. Ukrajina se ale postavila na odpor a s jejím osvobozením se naskytne šance i pro nás. Myslím, že scénáři anexe se můžeme vyhnout, byť možný a nebezpečný samozřejmě je. Putin ale není tak silný, otevření druhé fronty v Bělorusku pro něj nepřipadá v úvahu. Sotva je schopný shromažďovat armádu pro boje na Ukrajině.
,Speciální volební operace’
Co je podle vás nejdůležitějším úkolem běloruské opozice v zahraničí, co ji drží pospolu? A jak se vám daří udržovat kontakt s Lukašenkovými odpůrci doma?
Bělorusové chtějí žít v demokracii, být více propojení s Evropou. Snažíme se je do politických aktivit zapojit, například skrze zasazování se o víza. Potřebujeme ale i instituce, což se nám daří budovat. Nezávisíme jen na lidech, ale i struktuře. A ta je poměrně efektivní, podívejme se třeba na Parlamentní shromáždění Rady Evropy (PACE) nebo spolupráci s Evropskou unií, strategickým dialogem Spojených států.
Franak Viačorka
Je běloruský exilový politik a novinář. Působí jako hlavní poradce Svjatlany Cichanouské a vedoucí oddělení zahraniční politiky. Dříve žil také v Praze, pracoval v Rádiu Svobodná Evropa/Rádiu Svoboda. V Bělorusku byl několikrát uvězněn, na základě jeho zkušeností z vojenské služby byl natočen film Ať žije Bělorusko! V rodné zemi je odsouzen ke dvaceti letům vězení a figuruje na tamním seznamu teroristů. V současné době žije v Litvě.
Je to něco, díky čemuž se i jim s námi dobře spolupracuje. Vědí, s kým mohou o Bělorusku mimo Lukašenka mluvit. Doma je pak dost obtížné informace šířit, řešením ale jsou, na rozdíl od dob studené války, sociální sítě. Země je izolovaná, pokud jde o cestování, ale nikoli v informovanosti – lidé stále čtou nezávislá média, zajímají se o politiku. A i to mě naplňuje optimismem.
Hlavním důvodem, proč spolu mluvíme, jsou každopádně blížící se prezidentské volby, které proběhnou příští neděli 26. ledna. Řada Bělorusů by ale nejspíše dané označení dala do uvozovek, případně vybrala jiné. Jaké slovo byste zvolil vy? A je v zemi vlastně někdo, kromě stávající hlavy státu, kdo to za volby pokládá?
Lukašenko je vážně bere, má totiž obrovský strach. Chce opět dokázat, že je legitimní, normalizovat represe a udržet současný stav. Zároveň si chce zajistit pozici před možnými mírovými jednáními o Ukrajině. Nicméně vidíme, že západní země jeho vítězství nebudou ochotny uznat a budou nadále preferovat spolupráci se Svjatlanou Cichanouskou a demokratickými silami.
Bojí se i přesto, že stihl zničit, co se dalo. Opoziční lídři jsou ve vězení a výsledky v podstatě připravené. A to hlavně kvůli roku 2020, kdy se veřejnost vzbouřila, a události nabraly nečekaný spád. Poprvé v historii také nedovolil ani falešným opozičním kandidátům figurovat na hlasovacích lístcích. Poprvé tedy už rovnou před volebním dnem můžeme volby označit za zfalšované. Inspirováni Putinem a jeho „speciální vojenskou operací“ je nazýváme Lukašenkovou „speciální volební operací“.
Ta ale zároveň také přichází krátce po inauguraci Donalda Trumpa, světem stále hýbe dění na Blízkém východě, válka na Ukrajině… Na základě čeho svět přesvědčit, aby pozorně sledoval i dění u vás?
S novou americkou administrativou se dostáváme do období nejistoty. Netušíme, jakou politiku vůči Bělorusku a Ukrajině Donald Trump zaujme. Poučení, které si nyní musíme vzít, ale je, že Evropa musí být silná a Trumpovi a jeho lidem je nutné význam obou zemí vysvětlovat. Musí chápat, že Bělorusko i Ukrajina sdílí stejného nepřítele.
Bělorusům velmi záleží na tom, aby se na ně nezapomnělo, jinak to vede k frustraci a apatii. Důležité je, aby pro Washington, Brusel i další aktéry jako Prahu, Varšavu nebo Vilnius naše země zůstávala vysoko na pořadu dne. Na jednu stranu nám to dává naději, na tu druhou rozděluje elity v Lukašenkově okolí.
Za mřížemi je stále přes 1300 politických vězňů. Lukašenko o nich žádné zprávy nezveřejňuje, nedávno jsme nicméně na videu mohli vidět Viktara Babaryku, k Maryji Kalesnikavové pustili jejího otce. O co mu s danými „ústupky“, právě před volbami, jde?
Na jednu stranu nám fakt, že jsou naživu, přináší obrovskou úlevu. Z vězení je ale pořád nepustili. Jinak jsme mohli vidět i Ihara Losika, který mimochodem pracoval v Praze, i česká vláda se zasazovala o jeho propuštění. Podle mě Lukašenko vede brutální nelidskou hru, politické vězně v rámci propagandy využívá jako rukojmí a propustit je nehodlá, alespoň nevidím náznaky.
Snaží se demonstrovat vlastní beztrestnost. S vězni si chce hrát a chlubit se tím, jak je zničil, ukazovat je na propagandistických kanálech. Vezměte si třeba příklad Ramana Prataseviče. A to on chce, aby se každý politický vězeň stal takovým…
Dalším Ramanem Pratasevičem.
Ano. Vidíme určitá gesta, ale ne změnu politiky. Stále jsou počty zadržených a perzekvovaných větší než těch omilostněných, a ani ti pak nejsou zcela svobodní. Kontroluje je KGB, nemohou cestovat, mluvit s médii. Nemělo by nás to nechat zmást, zároveň by ale Lukašenko k daným ústupkům nepřistoupil, kdyby se necítil pod tlakem.
Cítí pozornost a izolaci, tudíž i on musí občas někoho propustit, v tom vidím pozitivní znaky. Nestačí to ale k tomu, aby se s ním šlo bavit o nějakém dialogu. Nátlak je třeba zintenzivňovat. Dokud zabíjí Bělorusy ve vězení, každodenně posílá přes hranice nelegální migranty a podporuje ruskou invazi, nikdo s ním nebude mluvit vážně.
Minský Majdan
Válku na Ukrajině jsme již zmínili několikrát, pořád tedy platí, že je pro Lukašenka konflikt výhodný, protože odvádí pozornost od jeho represí?
Byl pro něj darem shůry, přesun veškeré pozornosti na Ukrajinu mu přišel vhod. Nejdříve doufal, že za tři dny bude hotovo a s Putinem to pak řádně oslaví, teď má ale zájem na tom, aby válka pokračovala co nejdéle, protože až dojde k nějakému klíčovému zvratu, zájem se může opět upřít k němu.
Vyslání vojáků KLDR na Ukrajinu je nesmysl. Byl by to krok k eskalaci konfliktu, řekl Lukašenko
Číst článek
Mnoho zemí říká: nejdříve vyřešme Ukrajinu, Bělorusko až potom. Takto to ale jako demokratická společnost brát nesmíme, je třeba si uvědomit, že boj proti Lukašenkovi pomáhá i Ukrajině a snahami o konec jeho režimu zároveň bojujeme i proti Putinovi. Musíme Lukašenka vyvést z omylu, že mu prodloužení agrese umožní vyhnout se odpovědnosti. I proto podporujeme třeba žádost Litvy k Mezinárodnímu trestnímu soudu o vyšetření zločinů proti lidskosti v Bělorusku.
Ke konci roku se v souvislosti s válkou hodně mluvilo o možném letošním zásadním přelomu, podle jiných názorů jí ale hrozí zamrznutí. Co by scénáře znamenaly pro Bělorusko?
Všechny jsou nebezpečné. Zmrazení znamená neustálé represe, vraždění a rusifikaci Běloruska. I ta bude mít, vzhledem k ničení našeho jazyka, kultury a identity, dlouhodobé následky. Bude-li se konflikt prodlužovat, znamená to, že země zůstane v šedé zóně a Lukašenko nebude muset převzít za své činy odpovědnost. Nejlepším scénářem by samozřejmě bylo ukončení války ve prospěch Ukrajiny a jejích podmínek.
Žádný jiný stát není tak závislý na jejím vítězství a s ní propojený, a to nejen geograficky, ale i vojensky a vůbec politicky. Ze zeměpisného hlediska je Bělorusko takovým ruským „balkonem“ nad Ukrajinou a členy NATO. Udržení současného stavu by znamenalo, že by země pro Rusko zůstala jakousi startovací rampou k novým útokům na Ukrajinu, Pobaltí či Polsko.
Vrátíme-li se ještě k protestům z roku 2020, podobné události se dnes vzhledem k žádným opozičním kandidátům neočekávají. Bělorusové nicméně již tehdy začali říkat, že šlo o začátek konce. Zároveň řada lidí poukazuje, že se mají vést protesty nenásilně, těžko by podle nich mohl nastat ukrajinský Majdan. Skrze co se tedy Lukašenkův režim má dát porazit?
Myslím, že náš Majdan jsme měli už právě před pěti lety. Neskončilo to ale kolapsem režimu z důvodů, o nichž jsme mluvili. Už jsme ale něco začali. Neumím odhadnout, jaké scénáře teď události přinesou. Opakovat demonstrace jde těžko, režim se mnohem lépe připravil a policejní složky budou klidně i střílet. Obětí by byly tisíce.
‚Jsme moc rádi, že ho vidíme.‘ Běloruský novinář zveřejnil fotky bývalého Lukašenkova protikandidáta
Číst článek
Realističtější je kombinace vícero faktorů. Zaprvé oslabený a izolovaný Lukašenko, zadruhé rozkol nomenklatury, uvnitř režimu potřebujeme lidi, kteří s námi budou v kontaktu. Třetím aspektem je oslabené Rusko prostřednictvím sankcí i Ukrajiny. A začtvrté je důležité mít silné, sjednocené a viditelné demokratické síly a mezinárodní společenství by mělo být připravené k rychlému jednání.
Z čeho režim při přípravách na „speciální volební operaci“, jak říkáte, vycházel?
Z militarizace země i změn ve volebních zákonech. Není třeba povoleno alternativní sčítání hlasů, hrozí obrovské pokuty za to, když si vyfotíte volební lístek, což nám v roce 2020 pomohlo dokázat vítězství Svjatlany Cichanouské. Policie má povolení na ulicích střílet ostrými náboji.
Dále se do praxe uvedla nová represivní legislativa včetně trestů smrti pro úředníky obviněné z velezrady nebo odebrání dětí neloajálním rodinám. Nesmí kandidovat ti, proti nimž se vedlo správní nebo trestní řízení. Režim v podstatě dokonal svůj přerod v totalitu. Zesílily represe, aby se zajistilo, že volby proběhnou bez jediného náznaku protestu, nicméně i v tom všem se Lukašenko bojí, čímž mě svým způsobem baví.
Co za reakci od světa po 26. lednu čekáte?
Soudržnost. Aby země Lukašenka v žádném případě neuznaly a podpořily demokratické síly. Musíme pokračovat v nátlaku na propuštění politických vězňů a konec Lukašenkovy účasti ve válce, maximalizovat náklady za zločiny, jež má na svědomí, a to i skrze sankce a mezinárodní vyšetřování. Západ by neměl svou strategii měnit. Lukašenko je zločinec, Putinova loutka, a tak by se s ním mělo zacházet.
,Bělorusy nic nezlomí’
Přejděme ještě k vám. Několikrát jste skončil za mřížemi, novinařině jste se začal věnovat v podstatě kvůli uvěznění během vojny, kde jste začal psát Deník běloruského vojáka. To bylo i součástí polského filmu Ať žije Bělorusko!, postaveného na vašem příběhu. Jak byste dnes vojnu a dobu ve vězení popsal?
Pocházím z rodiny bojovníků za svobodu, mluvilo se u nás bělorusky, můj otec byl součástí protikomunistického hnutí za nezávislost Běloruska na Sovětech a velkým přítelem Václava Havla. Mé dětství a život se tudíž vždy točily kolem toho.
Jestli se nepletu, na demonstrace jste chodil už jako malý kluk?
Ano, byl jsem takové protestní dítě. Upřímně řečeno jsem neměl moc na výběr, pokračuji jednoduše v tom, co začal můj otec a co dělají mí přátelé. Byl jsem mnohokrát ve vězení, svědkem různých forem terorizujících represí, ale nikdy mě to nezastavilo. A stejně tak to nezlomí ani Bělorusy. Máme totiž tvrdý kořínek a dokážeme přežít i ty nejhorší výzvy.
Ve srovnání s mnoha Bělorusy se mi pak poštěstilo hodně cestovat, žil jsem v České republice, studoval ve Spojených státech. Mohl jsem vidět svět a vím, jak skvělé může Bělorusko být. Je to báječná země s úžasnými lidmi a chci, aby Lukašenko i závislost na Rusku skončili.
Ohledně vězení, shrnul bych to asi slovy osamělost, pocit opuštění. Když jste izolovaní, nevíte, jestli si na vás lidé venku ještě pamatují a někdo za vás bojuje. Začínáte upadat do deprese, protože si říkáte: aha, možná se na mě zapomnělo a už to nezvrátím. I proto je důležité projevovat solidaritu s těmi, kdo jsou za mřížemi.
Momentálně vás doma odsoudili ke dvacetiletému trestu vězení, figurujete na tamním seznamu teroristů. Vzhledem k tomu i režimním praktikám mimo běloruské hranice, připomeňme třeba únos letadla se zmíněným novinářem Pratasevičem, se asi nedá očekávat, že vás jen tak „nechají na pokoji“?
Vím, že jsem nepřítelem režimu. Jsem stíhaný a znám všechny hrozby a rizika. Ti, co jsou v Bělorusku stále za mřížemi, jako Losik, Cichanouski, Babaryka a tak dále, jsou v mnohem, mnohem dramatičtější situaci. Pro mě pak není problémem ani tolik strach z režimu, jako spíše pocit provinilosti, že pro dané lidi nemohu dělat více. Je zde velký tlak na zodpovědnost. Musíme prostě bojovat, je to sice únavné a frustrující, ale oni na mě spoléhají, a to je to, co nejvíc motivuje.
Přes 600 dnů bez zprávy. Vězněná běloruská opoziční aktivistka Kalesnikavová se směla setkat s otcem
Číst článek
Kdo čekal kolaps Sovětského svazu, sametovou revoluci, pád Berlínské zdi, nebo Asadův úprk ze Sýrie? V určitých chvílích musíme pokračovat, i když nevidíme naději, a aniž bychom věděli, kdy bude konec. Někdy budou na ulici miliony lidí, jindy jich tam bude jen deset, ale musíte do toho jít, aby pak ven v pravou chvíli vyšly i ty miliony.
Zpět ještě k vašemu optimismu. Jak by podle vás mělo demokratické Bělorusko vypadat?
Bělorusové jsou ve své podstatě velmi evropští, disciplinovaní, kreativní. Snadno se dokážeme začlenit do evropské ekonomiky a hodnot. V 90. letech jsme začali dobře, měli jsme šanci se integrovat do Evropské unie a Rady Evropy, nástup Lukašenka ale vše zhatil. Nejdůležitější je tedy zajistit, aby se již nevrátila diktatura, reformovala se ústava a vzhledem k lekci, kterou jsme dostali, bude třeba odstranit i veškeré právní skuliny, díky nimž by se moci mohla opět chopit jedna jediná osoba.
Zadruhé bude nutné přizpůsobit veškerou legislativu evropským zákonům, jako učinila Ukrajina. Čím dříve začneme proces evropské integrace, tím stabilnější přechod k demokracii bude. Rovněž je pravděpodobné, že budeme muset změnit poměr sil ve prospěch parlamentu, který má zaručovat zapojení běloruské společnosti do rozhodovacích procesů.
Pak můžeme být i dobrým partnerem pro další země. Nepůjde to ale s Ruskem za zády, které pro naši nezávislost představuje největší hrozbu. Spolupracovat s ním je možné pouze za podmínky, že bude demokratické a bude respektovat své sousedy a naši nezávislost a suverenitu. Pořád zde ale máme válku na Ukrajině.
