‚Je to naše lidská povinnost.‘ V penzionu na východě Polska ubytovávají pouze ukrajinské běžence
Do Polska vyhnala vojenská invaze na Ukrajině už 1,5 milionu lidí. V posledních dvou dnech se proud žen a dětí nepatrně zpomalil. O lidi, kteří utíkají před válkou, se stará nejen polský stát, ale i množství dobrovolníků, kteří uprchlíkům otevřeli své domovy.
Paní Anita rychle stele postele v malém pokojíčku. Na cestě už je ukrajinská rodina. Od hraničního přechodu ji vezou místní hasiči. „Je to strašná doba,“ říká a běží k telefonu. Ještě mi stačí říct, že čekají čtyři dospělé a tři děti, to roční je prý nemocné.
Jen dokončí přípravu pokoje, už do domu vstupuje unavená skupinka lidí. Rozpačitě se rozhlížejí, veškerý svůj majetek mají v několika igelitkách.
Katja popisuje, že přijeli z města Bila Cerkva, které leží na jih od Kyjeva. S malými a nemocnými dětmi byla cesta nelehká. Žádné další plány zatím nemá, říká. Možná pojedou za známými do Gdaňsku. Nejprve si ale musí odpočnout a uzdravit děti.
Pan Oleg má dvaašedesát let, nemusel proto zůstat na Ukrajině a mohl doprovodit své dcery a vnuky do bezpečí.
Oleg soudí, že NATO Ukrajince zklamalo. Jednotlivé země sice posílají zbraně, za což děkuje. Aliance jako celek ale měla podle něj přijít Ukrajincům pomoci. „Prosili jsme o vytvoření bezletové zóny, ale NATO se vykrucuje. Buď se Ruska bojí, nebo prostě jen nechce,“ zamýšlí se.
‚Lidé nemají plány‘
Uprchlíci z Bile Cerkve jsou dalšími obyvateli penzionu, které vlastní a vede Anita s Jurkem. Až dosud sloužily pokoje pro hosty, kteří si k nim přijížděli zajezdit na koních. Teď ubytovávají běžence.
Podle Jurka jich už prošlo penzionem tolik, že už vlastně neví, kolik. Na začátku měli lidé plán, přespali jednu dvě noci a šli dál. Teď se prý situace mění a lidé už často žádné plány nemají. Jedna žena se synem tady bydlí už týden.
Když se ptám, proč se s takovým nasazením stará o ukrajinské běžence, Jurek dojetím ztratí hlas, po chvíli jen dodá: „Je to naše lidská povinnost.“
