Návštěva, která se protáhla... aneb 700 let německých 'hostí' na Slovensku
Němci pozvedli na Slovensku hornický průmysl, postavili města, která jsou dnes na seznamu UNESCO, a utvářeli slovenskou krajinu. Druhá světová válka ale přinesla německému obyvatelstvu podobně jako v Čechách a na Moravě i na Slovensku masakry a nedobrovolný odchod ze země.
„Právě na tomto krásném náměstí se setkávali Maďaři, Slováci a Němci. Žili v takové souhře, uměli všechny tři jazyky, uměli si porozumět. Celkem dobře tu spolu žili až do zlomu po druhé světové válce a objevily se bariéry.“
Helga Niklesová dnes žije v Kremnici, ale narodila se v roce 1942 v nedaleké horské vesnici Sklené.
Když jí byly dva roky, vypuklo Slovenské národní povstání. Partyzáni si vyřizovali účty s německým obyvatelstvem a přišli i do vesnice paní Niklesové.
„Partyzáni zastřelili 187 Němců. Byli to moji příbuzní. Leží tam hodně mých příbuzných. Byla to nenávist, protože válka plodí zlo. Jedni zabíjeli druhé a pak zase partyzáni zabíjeli Němce,“ říká vyrovnaně paní Niklesová.
Vesnice byla malá, a tak spolu vedle sebe žili vrazi i potomci jejich obětí a každý dobře věděl, kdo je kdo. K tomu se ale ještě dostaneme.
Oblasti německého osídlení
Odskočme si teď na chvíli do jedné malé bratislavské kanceláře.
Ředitel muzea kultury karpatských Němců Ondrej Pöss má ještě nějakou práci, a tak mám chvilku čas prohlédnout si jeho pracovnu.
Na stěnách visí mapy s vyznačenými oblastmi německého osídlení na Slovensku, kromě Bratislavy a Spiše taky střední Slovensko, oblast kolem Prievidzy a Kremnice, takzvaný Hauerland.
„V době, kdy je vysidlovali - pamatuji si na to velmi dobře - jak plakali. Jak ti lidé strašně plakali."
„Karpatští Němci byli do roku 1918 součástí uherských Němců. Po vzniku Československé republiky až do roku 1939 byli v jednom státním útvaru spolu se sudetskými Němci. Po druhé světové válce snášeli stejné osudy,“ vykládá Ondrej Pöss.
Jenže zatímco v české části státu čekal Němce divoký a později organizovaný odsun, na Slovensku byly nálady vůči německému obyvatelstvu méně vyhrocené.
Bylo to i tím, že slovenští Němci nebyli tak aktivními sympatizanty nacistického režimu jako řada Němců v českých a moravských Sudetech.
Spádovou oblastí karpatských Němců byly po staletí Uhry a osudová přitažlivost německé Říše proto na Slovensku neměla takovou sílu.
„V českých zemích došlo k takzvanému divokému vyhánění, bylo tam mnoho obětí. To se na Slovensku nestalo. Proto ten moment nezatěžuje nijak spolužití karpatských Němců a Slováků.“
Navíc když přišel konec války, zbýval na Slovensku už jen zlomek původního německého obyvatelstva, kolem 20 tisíc lidí. Většina Němců už totiž byla dávno pryč.
Osudový návrat
Německo je koncem roku 1944 evakuovalo na západ z obavy před blížící se ruskou armádou.
Odejít musela i rodina Helgy Niklesové.
„Byli jsme odsunuti do určitých českých měst. My z mé vesnice jsme byli odsunuti do oblasti Chebska. A tam se lidé rozhodli, zda se přesunou do německých oblastí Bavorska nebo do Rakouska,“ vzpomíná paní Niklesová a dodává:
„Ale můj otec proti všem příkazům řekl, že on nikomu nikdy neublížil a že se za jakoukoli cenu chce i se svou rodinou vrátit domů, kde se narodil. Pár rodin jsme se takovýmto způsobem domů dostali.“
Právě návrat domů se stal řadě Němců osudným. V červnu 1945 zastřelili vojáci na Švédských šancích u Přerova na 250 karpatských Němců, kteří se vlakem vraceli z evakuace domů na Slovensko. A proč se vůbec vraceli do nejistých slovenských poměrů?
Zčásti proto, že měli čisté svědomí, věděli, že nikomu nic neudělali a že vždycky žili se svými sousedy v klidu a míru.
Nikdo z nich si neuměl představit, že po sedmi stech letech už Němci nebudou na Slovensku vítaní.
Pokrokoví novátoři
Teď budeme trochu skákat po mapě Slovenska. Nejdřív asi 150 kilometrů od Kremnice na severovýchod. S Martinem Pitoňákem šlapeme na asi tisícimetrový kopec v pohoří Levočské vrchy za Kežmarkem.
Odsud je vidět jako na dlani další region, který Němci pozvedli, kde žili, a který je dnes mimochodem jedním z hlavních slovenských turistických lákadel. Je to Spiš s unikátními gotickými památkami na seznamu světového dědictví UNESCO.
Martin Pitoňák tu jako dítě zažil Němce ještě před vysídlením a dodnes na ně nedá dopustit:
„Sám jste viděl, jak je celý katastr kopcovitý. Ale v každém německém hospodářství měli na vše techniku. Měli řezačky, sekačky, secí stroje, mlátičky, čerty na vyorávání brambor... Prostě byli na svou dobu velmi pokrokoví.“
„Vzhledem k tomu, že tu byli více než 400 let, tak bych řekl, že to byli loajální lidé. Ano, i mezi nimi se našli všelicí. I dneska se najdou všelijací – ať to jsou Slováci či Češi, najdou se takoví i makoví,“ vyznává se Pitoňák.
Hornické bratrstvo Herrengrund
Banská Štiavnica, městečko v horách 30 kilometrů pod Žiarem nad Hronom. Esence všeho, co Němci přinesli na Slovensko.
Němečtí osadníci přišli hlavně jako experti na hornictví a dobývání drahých kovů. Zvláštní privilegia od panovníka i úspěchy v těžbě zlata a stříbra přinesly prosperitu, peníze, a s tím i rozvoj města a výstavbu unikátních památek.
„Totální odsun to nebyl. Prostě někteří museli odejít, někteří pak sami odešli."
Paralela mezi působením Němců a rozkvětem měst se dá najít třeba i v Kremnici, Kežmarku, Levoči nebo Bardejově.
Slovensko by zkrátka bez německých přistěhovalců nebylo tím, čím je. Sami Slováci ale někdy mají problém si to přiznat.
Andrej Sitár mě vede po schodech do slavnostní místnosti hornického bratrstva Herrengrund. Jsme ve vesnici Špania Dolina kousek nad Banskou Bystricí.
Andrej Sitár ví, že vesnice má hornickou minulost, že celá její sláva je postavená na těžbě mědi. A že za tuhle slávu vděčí hlavně německým přistěhovalcům, kteří tu rozjeli hornictví ve velkém.
Pan Sitár proto otevřel ve vesnici muzeum hornictví, opravuje naučné stezky v okolí, zpřístupňuje staré štoly v okolních dolech. A taky drží tradici hornických obřadů, speciálních mší a vede hornické bratrstvo.
Navíc neměl problém s tím dát bratrstvu jeho historický německý název - Herrrengrund.
„To je otázka pohledu. Když je někdo směšný a malicherný, tak může mít různé připomínky. Ale v této lokalitě vedle sebe žilo slovenské a německé etnikum. Jestli chceme budovat národní hrdost, tam musíme na světlo vytáhnout to, co se tu dělalo, jak se to dělalo a jaký to mělo ohlas ve světě.“
Postoj pana Sitára je ve slovenských poměrech - troufám si říct - statečný. Narozdíl od spousty plamenných národovců, kteří nesmyslně hledají slovenské dějiny pomalu i v pravěku, se pan Sitár nebojí nahlas říkat, že to, co je dnes slovenské, bylo kdysi taky uherské, a tedy maďarské anebo v případě hornických přistěhovalců německé.
Ale stejně jako se střední Slovensko stalo oblastí, kde Němci zažili zlaté časy, stalo se i dějištěm těch nejhorších násilností spáchaných na německém obyvatelstvu.
Masakr ve Skleném
Helga Niklesová si na jeden takový masakr pamatuje. Bylo to 21. září 1944:
„Nebylo to jedno jednoduché. Jasně, že my děti jsme o tom nevěděly, ale hlavně ženy znaly vrahy svých mužů. Můj otec ale vždy říkával, že vůči nim nemůžeme cítit nenávist. Měli rozkaz a ten čin museli udělat. Ale rozhodně jsem přesvědčená, že mnozí z nich nemohli ani pokojně umřít, protože každý člověk má svědomí.“
„Určitě jsem Němka a zůstanu jí do konce života. Stejně jako němčinu miluji i slovenštinu."
O masakru ve Skleném se veřejnost dozvěděla náhodou. Svědectví podal katolický kněz, který zázrakem hromadnou vraždu přežil.
„Vyšetřovalo se, jak to vzniklo, kdo byl iniciátorem těchto masových vražd,“ říká Ředitel muzea kultury karpatských Němců Ondrej Pöss a dodává:
„Například ve Skleném byl sovětský důstojník Slavkin. Prokuratura v Žilině to vyšetřovala a došla k závěru, že se stala vražda na nevinném obyvatelstvu, avšak iniciátor už nežije, tak se to odložilo.“
Mluvit o podobných událostech bylo na Slovensku dlouho tabu. Narozdíl od Česka se slovenské zločiny na německém obyvatelstvu odehrály většinou o rok dřív, během Slovenského národního povstání.
Povstání samo o sobě bylo za komunismu nedotknutelným pilířem slovenských dějin a nebylo žádoucí mluvit o zvěrstvech povstalců páchaných na Němcích. Tenhle problém trvá prakticky dodnes.
„Samozřejmě, že někteří historici jen neradi slyší, když se o těchto věcech mluví, ale i toto patří do obrazu povstání. Nikdo nepopírá, že povstání bylo antifašistickým vystoupením, že Slováci si opírají svou tradici o povstání. To nepopíráme, ale když se mluví o povstání, i tyto věci do nich patří. Pokud má být pohled komplexní, tak se z něj toto nemůže vynechávat,“ soudí Pöss.
Neochota spojovat Slovenské národní povstání s masakry na Němcích je také jedním z důvodů, proč se na Slovensku o válečných excesech tolik nemluví. A proč jména měst a obcí Sklené, Banská Štiavnica nebo Ružomberok nerezonují ve společenské diskusi tak jako v Česku třeba Postoloprty anebo Dobronín či Budínka.
Hlavní důvod je zřejmě v tom, že slovenských excesů nebylo tak mnoho a neměly tolik obětí jako ty české.
Dvojjazyčný status
Nechme teď minulost spát a podívejme se, jak žijí slovenští Němci dnes.
„Já jsem takový německý Slovák. První písemná zmínka o naší obci je z roku 1342,“ říká Ján Ihring, který je starostou Kunešova, jedné ze dvou vesnic na Slovensku, která má dvojjazyčný německo-slovenský statut.
Poznáte to podle toho, že když do vesnice přijíždíte kromě slovenské cedule Kunešov vás vítá ještě menší nápis Kuneschhau.
„Co můžu říct o naší obci, tak se žádný rozdíl mezi Němci a Slováky v dnešní době nedělá. Prostě vznikají manželství, žijeme jednotně a bez problémů,“ popisuje starosta Ihring.
Skutečným pokladem karpatských Němců je jejich dialekt, respektive desítky dialektů. V každé vesnici je nářečí jiné.
Syn pana Ihringa už patří do mladé generace karpatských Němců. Dal dohromady tuhle kapelu, která zpívá písničky ve veselé slovensko-nemecké hatmatilce, ale stará se i o historické prameny a sestavil třeba zpěvník, podle kterého se v kunešovském kostele dodnes zpívá.
Řeč předků
Kunešovský starosta si na starou řeč svých předků vzpomíná trochu ztěžka.
Helga Niklesová ze sousední vesnice Sklené si svůj rodný dialekt pamatuje bezvadně, dokonce vytvořila jeho slovník.
„Naučila mě to moje Oma, když mi byly čtyři roky. Rozuměla jsem všemu, naučila mě dokonce psát švabachem. Jsem jí vděčná. Slíbila jsem jí, že to jednou udělám,“ odkazuje Helga Niklesová na slovník.
„Tehdy se nesmělo mluvit naším nářečím ani německy, ale ona mě k tomu vždy vedla. Sedávaly jsme spolu, věnovala mi spoustu času a vždy mi říkala: Ty si to uchovej, jednou to budeš potřebovat.“
Tenhle starý jazyk tedy ještě nevymizel a karpatští Němci na Slovensku se starají o to, aby si ho pamatovaly i příští generace, aspoň v knihách.
Žádné přehnané nadšení
Pojďme se ale ještě na chvíli vrátit zpátky a zrekapitulovat posledních pár desítek let tak, jak je prožili Němci na Slovensku.
„Nové Slovensko chceme na věky zabezpečit, aby bylo šťastným, pokojným domovem každého roduvěrného Slováka,“ sliboval ještě v roce 1938 pozdější prezident slovenského státu Jozef Tiso, že Slovensko bude domovem nejenom pro etnické Slováky, ale i pro všechny ostatní národnostní menšiny na slovenském území, tedy i pro Němce.
Následné válečné období jeho slova osudově potvrdilo. Slovenský stát byl politickým spojencem nacistického Německa a Němci získali na Slovensku do té doby nevídaný politický vliv, přestože německá menšina tvořila pouhých 5 procent obyvatelstva.
Německá strana na Slovensku okopírovala know-how nacistické NSDAP a zásobovala slovenské Němce propagandou o jedinečnosti Vůdce i o neporazitelnosti Říše.
Řada slovenských Němců se na začátku nechala strhnout, každopádně nadšení se vytrácelo s postupnými porážkami německé armády. Přehnané projevy sympatií k nacismu vedly na mnoha místech k tomu, že si Slováci se svými Němci po staletích přestali rozumět.
Ani to ale nemuselo znamenat otevřenou nenávist, vzpomíná Martin Pitoňák ze Spiše:
„Ty vášně rozhodně nebyly vybičované. Myslím, že to proběhlo svým způsobem civilizovaněji. Jen si Němci mohli vzít jen to, co pobrali do batohu. Podle mého osobního názoru se tam stal určitý skutek nespravedlnosti. Došlo k tomu, k čemu došlo – vysídlili je.“
Zoufalá 50. léta
Po válce zůstalo na Slovensku asi 20 tisíc Němců. Při sčítání lidu v roce 1950 se jich ale k německé národnosti přiznalo jenom pět tisíc.
Většina z nich stále neměla občanství, o německé přišli a československé dostali zákonem až v roce 1953. Byli to bezprizorní lidé, často šikanovaní slovenskou většinou.
Helga Niklesová zažila tohle období jako desetileté dítě:
„50. léta byla úplně zoufalé. 60. léta – také to nebylo kdo ví co. Pak se spoléhalo na dubčekovský rok 1968, ale potom se to zase jaksi zvrátilo.“
„Myslím si, že celá ta doba se od roku 1985 do 90. let – aspoň jak jsem to já pociťovala – se to trochu zmírňovalo,“ dodává.
Helga Niklesová se naučila slovensky, vystudovala medicínu a zůstala věrná rodnému kraji. Vzpomíná, jak se musela jako lékařka vyrovnávat s nedůvěrou pacientů, kteří o ní věděli, že je Němka. Paní Niklesová je doktorkou v Kremnici dodnes a to, že je Němka, už přirozeně nikomu nevadí.
Majetek se neřeší
Slovenští Němci přišli po válce také o nemalý majetek. Chtějí ho zpátky, ptám se šéfa karpatoněmeckého muzea Ondreje Pösse?
„Některé věci se vyřešily při restitucích, kdy se vracela zemědělská a lesní půda. Karpatští Němci byli většinou lidé chudší, o takové majetky zas nepřišli. Je to komplex toho, proč je tato otázka na Slovensku posuzovaná mírněji než ve vztahu sudetských Němců a České republiky.“
Nejenom v majetkových otázkách, ale i celkově je vztah slovenských Němců k současnému státu méně konfliktní než třeba v České republice.
K německé národnosti se dnes na Slovensku hlásí kolem pěti tisíc lidí, i když skutečný počet osob s německými kořeny může být i dvojnásobný. Samotná německá menšina upadla v zapomnění.
Těch, kdo se považují za Němce, je na Slovensku asi stokrát méně než Maďarů a asi pětkrát méně než Rusínů, německý živel je tedy opravdu marginální.
Přesto Němci na Slovensku pořád fungují jako komunita, pořádají každoroční slavnosti, vydávají noviny, mají muzeum a starají se o svoji kulturu a tradice.
Po čtyřicetileté komunistické asimilaci je to malý zázrak.
