Svědectví z obklíčeného Mariupolu: Jsem přesvědčená, že brzy umřu. Je to otázka několika dní
„V tomto městě všichni neustále čekají na smrt. Přeju si akorát, aby to nebyla příliš děsivá smrt,“ píše Nadija Suchorukovová, obyvatelka Mariupolu obklíčeného ruskou armádou. „Jsem přesvědčená, že brzy umřu. Je to otázka několika dní.“ Server iROZHLAS.cz se rozhodl publikovat celé její mrazivé svědectví v plném znění.
Svědectví Nadije Suchorukovové, obyvatelky Mariupolu, publikoval server Ukrajinska pravda. Český překlad Terezy Chlaňové zveřejnila ukrajinská ambasáda v Česku, podle ní jde o autentickou výpověď.
Mariupol. V tomto městě všichni neustále čekají na smrt
Neděle, 20. března 2022, 00.45
V přestávkách mezi bombardováním vycházím na ulici. Musím vyvenčit psa, který neustále kňučí, třese se a schovává se mi pod nohama.
Pořád se mi chce spát. Dvůr obklopený mnohaposchoďovými domy je tichý a bez života. Už se nebojím dívat se kolem sebe.
Naproti dohořívá vchod do domu č. p. 105. Plameny sežehly pět podlaží a pomalu stravují šesté. V místnosti oheň hoří bez problémů, podobně jako v krbu.
Černá ohořelá okna jsou vysklená. Jako jazyky z nich plandají plamenem spálené závěsy. Dívám se na to klidně a odevzdaně.
Jsem přesvědčená, že brzy umřu. Je to otázka několika dní.
V tomto městě všichni neustále čekají na smrt. Přeju si akorát, aby to nebyla příliš děsivá smrt.
Před třemi dny k nám přišel kamarád mého staršího synovce a vyprávěl, že došlo k přímému útoku na hasičský sbor. Záchranáři zahynuli. Jedné ženě to utrhlo ruku, nohu a hlavu.
Sním o tom, aby části mého těla zůstaly na jednom místě, až dojde k výbuchu letecké bomby.
Nevím proč, ale připadá mi to důležité. I když je zřejmé, že se stejně během bojů nebude pohřbívat. To nám řekli policisté, když jsme je zastavili na ulici a ptali jsme se, co máme dělat s mrtvou babičkou našeho známého. Poradili nám, ať ji dáme na balkon.
Zajímalo by mě, na kolika balkonech leží mrtvá těla?
Náš dům na ulici Míru je jediný bez přímých zásahů. Dvakrát ho těsně minuly dělostřelecké granáty, v oknech některých bytů jsou vymlácená skla, ale zatím ještě stojí a ve srovnání s jinými domy měl velké štěstí.
Celý dvůr je pokrytý vrstvami popela, skla, plastu a kovových úlomků.
Snažím se nedívat se na tu děsivou kovovou věc, která přiletěla na dětské hřiště. Přemýšlím, jestli to byla raketa nebo mina. Je mi to jedno, je to prostě hrozné. V okně druhého patra vidím něčí obličej a trhnu sebou. Ukazuje se, že se bojím živých lidí.
Můj pes začíná výt a mně je jasné, že zase budou střílet.
Je den, stojím na ulici a kolem dokola je mrtvolné ticho. Žádná auta, žádné hlasy, žádné děti, žádné babičky na lavičkách. Umřel i vítr.
Několik lidí tu ale přece jen je. Leží u zdí domů a na parkovišti, přikrytí svrchním oblečením. Nechci se na ně dívat. Bojím se, že uvidím někoho známého.
Veškerý život v mém městě nyní skomírá ve sklepích. Podobá se svíčce. Když svíčka zhasne, bude tma. Jakákoliv vibrace či závan a přijde tma.
Pokouším se plakat, ale nedaří se mi to. Je mi líto sebe, mé rodiny, mého muže, sousedů a přátel.
Vracím se do sklepa a poslouchám nepříjemný skřípot kovu. Uběhly dva týdny a já už nevěřím, že kdy existoval nějaký jiný život.
V Mariupolu ve sklepě i dál sedí lidé. Je pro ně čím dál obtížnější přežít každý další den. Nemají vodu, jídlo, světlo, nemůžou pořádně vycházet na ulici kvůli neustálému ostřelování.
Obyvatelé Mariupolu musí žít. Pomozte jim. Vyprávějte o tom. Ať všichni vědí, že i dál jsou zabíjeni civilisté.
