Kostelecký navazuje na střelnici v Holasicích na rodinný odkaz
Cesta do Londýna někdy vede z míst, do kterých byste to neřekli. Ne všichni čeští olympionici trénují pořád ve špičkových podmínkách, jak by se asi dalo očekávat. S Davidem Kosteleckým jsme se podívali na střelnici, která mu pomohla k mnoha úspěchům včetně olympijského zlata z Pekingu.
„Tady jsme na střelišti, které celé ovládá počítač, ten už je vytažený a musíme ho jenom napojit. Střeliště má pět míst, kde se cyklicky střídá šest střelců. Každé místo má před sebou mikrofon, kdy se na hlasový povel spustí ten terč. Dole v zákopu, který je patnáct metrů před námi, je patnáct vrhaček,“ ukazuje David Kostelecký kolem sebe.
Střelnici v jihomoravských Holasicích zná velmi dobře, ve svých třinácti letech tu vypálil svůj první náboj, a hlavně tu navazuje na rodinný odkaz. Jedním ze zakladatelů byl totiž i jeho děda, jak vzpomíná matka Davida Kosteleckého Božena.
Cesta Davida Kosteleckého ke zlaté olympijské medaili začala na skromné střelnici v Holasicích u Brna, která je takřka 'rodinným stříbrem'
„Byla jsem malá, když to tam zakládali, a s otcem jsme tam byli pořád. Brával mě s sebou, takže už odmala k tomu mám vztah. Myslím, že kdyby to teď viděl, byl by nadšený z toho, co se tam dokázalo – proti tomu, co měli oni. Tehdy se vrhačky natahovaly, musela tam být spousta lidí. Hodně moc mu na tom záleželo.“
Zázemí bez pitné vody, elektřina jen díky agregátu a pouze na sezonu vypůjčený chemický záchod – tady se zrodil olympijský vítěz.
„I když jsem se vrátil třeba ze Světového poháru, pořád jsem byl nohama na zemi. To prostředí mi pořád připomíná, odkud jsem přišel, kde jsem vyrostl. Myslím, že to je dobře. Tu střelnici máme rádi, ani se moc nesnažíme tady věci měnit, protože v tom je právě její kouzlo. V podstatě to vypadá pořád nějak tak, jako když ji kdysi v rámci mysliveckého sdružení začal budovat náš děda. Změn se provedlo hodně, ale podstata zůstala,“ říká David Kostelecký.
Vybavení samotné střelnice, zejména vrhačky, je ale skvělé. Všechno vypadá perfektně udržované, a hlavně tu sálá pohoda. To všechno mají na svědomí rodiče Davida Kosteleckého, kteří se o areál posledních asi 14 let starají.
„Hrůza a děs, řezali jsme křoviny, trhali jsme pařezy, rovnali jsme terénní díry, které tam byly. Pak se vysela tráva… A všechno na vlastní náklady. Nakonec jsme zjistili, že okolí vypadá dobře, ale ta chalupa tam byla jako nějaká pastouška. Když si někdo na verandě postavil kafe a začalo pršet, kapala mu tam voda. Takže jsme ji opravili, v chalupě jsme zevnitř i zvenku udělali omítky,“ popisuje Davidův otec František, co všechno museli zvládnout poté, co po revoluci střelnice zhruba osm let chátrala.
Aby se to neopakovalo, spolu s manželkou je tu v sezoně skoro každý den. Sečou trávu, opravují, co je třeba. Davidův starší bratr Roman pro změnu zařizuje ekonomické záležitosti, dovážku terčů ze Slovinska nebo i opravu vrhaček, kdyby nefungovaly tak, jak mají.
„Můžeme jednu zkusit, jestli funguje. Ještě nám chybí terč…“
Důvod, proč rodina Kosteleckých věnuje střelnici tolik času a péče, je jasný: David má klid jen na trénink a zároveň pro něj má také vhodné místo.
„Ta pohoda je tam neskutečná a mám tam veškeré zázemí. Kdykoli můžu přijít, otevřít si, zastřílet si. I to, že tam můžu být s rodiči, kteří už jsou v důchodu, je bomba – dáme si společně oběd, mezitím trénuji, řešíme různé věci. Pro mě jsou to ideální podmínky.“
Před čtyřmi lety v nich David Kostelecký absolvoval 80 % svého tréninku a pomohlo mu to k titulu olympijského vítěze. Dobrým výsledkem by nejen svou rodinu rád potěšil i letos.
