V Dubaji se jedná o fosilních palivech. ‚Je to otázka přežití další generace,‘ zní od ostrovních národů
V Dubaji vrcholí souboj o to, jestli se svět poprvé v historii dohodne na konci éry fosilních paliv. V čele boje za globální politické prohlášení o potřebě rychle odejít od uhlí, ropy i plynu dlouhodobě stojí malé ostrovní národy z Tichomoří. Není to překvapivé – těm už teď jde doslova o život a o domov.
V pavilonu malých pacifických národů je živo, při kulturním představení tu vidíme tradiční tanec, slyšíme zpěvy a hrdelní výkřiky. Ale je to veselí na pozadí bolesti a nejistoty.
„Musíme si udržovat naději a snažit se, abychom byli slyšet. Velmi hlasitě prosazujeme konec fosilních paliv. Nemáme jinou možnost. Pro nás je to otázka přežití další generace. Změna klimatu je pro nás každodenní realita. Horka, ohrožený rybolov, stoupání hladin oceánů. Nemůžu ani pomyslet na to, že by moje domovské ostrovy a moje kultura zmizely,“ říká Angeline Heine-Reimersová, která šéfuje energetice Marshallových ostrovů.
Sousední Tuvalu dokonce letos přijalo ochranu klimatu do své ústavy. Píše se tam i o tom, že Tuvalu bude existovat věčně, i kdyby těchto devět ostrůvků kvůli změně klimatu nenávratně zmizelo v oceánu.
„Naše vláda právě dokončuje program, který nám umožní naši zemi plně zdokumentovat a převést do virtuální reality. Aspoň digitálně tak přežijí všechny ostrovy Tuvalu,“ popisuje Limoni Mativa z vedení národní meteorologické služby Tuvalu.
Dobře zná předpovědi expertů, že jeho rodná země může být už za osmdesát let celá potopená pod mořskou hladinou. A jedenáct tisíc obyvatel Tuvalu se připravuje na postupné opouštění své vlasti. S vládou Austrálie uzavřelo Tuvalu smlouvu o přesídlení až 280 klimatických uprchlíků ročně.
Další ostrovní státy v Tichomoří na tom nejsou o moc lépe a takováto dohoda o přesidlování obyvatel je zatím výjimkou.
„Není kam se přesunout. Podívejte se na přistěhovalecké zákony velkých zemí – ty nejsou přátelské. Proč by nás chtěly na svém dvorku? A proč my bychom měli chtít se stěhovat z místa, kam nás umístil bůh? To není přirozené. Nikdo z nás nechce přicházet o to, co je nám blízké. Tvoří to naši identitu. Zkuste si představit, že vám někdo řekne: Víš, je to opravdu smutné, nevyhnutelně přijdeš o svou kulturu, musíš opustit místo, kam patříš, a adaptovat se. Je to nepopsatelné,“ vypráví o situaci svého národa Angeline z Marshallových ostrovů a odchází ven z pacifického pavilonu, uklidnit se cigaretou.
Povídáme si ještě o tom, jaké to je pro zástupce potápějících se tichomořských ostrovů na klimatických konferencích OSN ve vyjednávacích místnostech po boku Spojených států, Číny, Ruska, Saúdské Arábie, tedy mnohem silnějších zemí, které naopak chtějí fosilní paliva v různé míře dál těžit.
„Připadáme si zastrašovaní, protože jsme jen malé, malé, malé ostrůvky. A náš hlavní pocit je frustrace, protože se s námi často zachází, jako kdybychom byli neviditelní. Ale my jsme taky součástí téhle planety. Snažíme se prostě všem velmi hlasitě říkat: hele, my jsme tady taky. Nejde jenom o vás. Někdy na nás dýchne naděje, když velké země udělají na konferenci nějaké sliby. Jenže pak na to zapomenou a zase jsme opomíjení a zapomenutí,“ uzavírá Angeline.
