„Tak jsme přejeli do Azovstalu. Kluci se s námi setkali. V prvním bunkru jsem zůstal dva dny. Pak viděli, že hniju, a poslali mě do nemocnice. Jmenovala se Plechovka. Byl jsem tam asi týden. Opět obvazy, betadine, léky proti bolesti,“ vypráví Djanov o době strávené v bunkrech po útoku na mariupolskou nemocnici.

Právě v Mariupolu si zlomil ruku a byl postřelen do nohou a prstu, když jeho prapor vedl protiruský odpor.

Navzdory rozsáhlým poraněním se snažil být užitečný. V Azovstalu sbíral dřevo na topení v kamnech. V rozhovoru vzpomínal na bombardování železáren bitevníky a bombardéry. „Azovstal byl horor,“ sdělil ukrajinskému webu.

Djanova později převezli do kasáren v doněcké Olenivce, kde měli operovat jeho otevřené rány. V osadě se v tu chvíli začaly ozývat výbuchy. Po konci útoku se v nemocnici objevili obyvatelé Doněcku, kteří za výbuch vinili ukrajinské vojáky a americké rakety.

Podle Djanova internovaní v místní nemocnici tvrdili, že bomby na osadu nikdo neshodil, ale že šlo o předem nastražené výbušniny.

‚Moc se upínáme k věcem‘

Zajatci v Olenivce trávili dny hovory o možné výměně rukojmích, ale i hrou šachů, kostek a domina. Knihy se získávaly stěží.

„Abyste si mohli od někoho půjčit knihu, museli jste mít tak neuvěřitelnou věc, jako jsou cigarety, nebo si vzít bochník chleba. A pak jste dostali knihu maximálně na dva dny,“ popsal Djanov v rozhovoru.

Hodinky, které prošly válkou v Afghánistánu a Iráku, boji se separatisty a ruskými útoky vyměnil za krabičku cigaret. „Tam jsem se naučil jednu věc. K věcem se příliš upínáme,“ tvrdí Djanov. „Když jsem klukům rozdával cigarety, v jejich očích bylo vidět štěstí.“

Pro Djanova a ostatní zajatce však primární byla strava. Aby dostali vodu, stříleli do trubek. V zajetí je krmili stravou pro prasata. „Neviděl jsi svou rodinu, bylo ti to jedno, jestli je Ukrajina svobodná, nebo ne. Viděl jsi jídlo,“ řekl Djanov webu Front 18.

Nejde o národ, ale o občanství

Přestože Djanov má ruské doklady a bulharské kořeny, identifikuje se jako Ukrajinec. „Cítím se být Ukrajinec. Mám pas s trojzubcem. Narodil jsem se v této zemi. Kým tedy mohu být? Národnost jako pojem by měla být odstraněna. Jaký je rozdíl v tom, jaká krev mi koluje v žilách, jaký je rozdíl v tom, kdo mě porodil?“

Poslední dny v ruském zajetí Djanov strávil v dopravním letadle, kterým přepravovali přes dvě stě válečných zajatců. Oči měl den a půl přelepené páskou.

„Byl jsem poslední, za mnou už byla kabina. Ty si sedneš na zadek, roztáhneš nohy, další si sedne zády k tobě. Před vámi je spousta lidí, tlačí vás na hrudníku, nemůžete dýchat, máte rozdrcená žebra – a ještě do vás kopou další lidi,“ líčil cestu Djanov.

Na konci cesty byl společně s ostatními zajatci přesazen do autobusu. Doufal v to, že se dostanou do Běloruska. 

„Rozjíždíme se – a já znovu koukám pravým okem. Pochopil jsem, že je asi pět hodin a světlo je na mé pravé straně. Podle toho je na levé straně východ, na pravé západ, tam je slunce, takže jdeme na jih. Myslím, že z Běloruska určitě pojedeme na Ukrajinu. Autobus zastaví, vojenští řidiči vystoupí. Slyším, jak někdo nastupuje do auta a volá: ‚Sláva Ukrajině‘,“ končí Djanovova cesta zpět na Ukrajinu.

pat Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít