‚Panuje tu absolutní pocit deprese.‘ Jak Afghánci prožívají první dny pod plnou kontrolou Tálibánu
V úterý ráno se Afghánistán probudil do zcela nové éry. S ukončením leteckých evakuací ze země odešli poslední američtí vojáci, první hodiny po definitivním stažení západních sil ale prožíval každý obyvatel 40milionové středoasijské země trochu jinak. Třeba Arífa Ahmadiová spálila všechny svoje džíny i další oblečení, které by radikální hnutí Tálibán zcela jistě neschválilo.
Mladá Afghánka vládu Tálibánu nikdy předtím nezažila. Vyrostla v relativní svobodě, mohla chodit do školy a našla si i zaměstnání. O to víc je pro ni odchod západních sil a nástup vlády radikálního hnutí Tálibán náročnější. Všechny úspěchy jejího dosavadního života se totiž ze dne na den vytratily.
V roce 2008 pomáhal při záchraně Bidena, sám teď žádá o pomoc. Tlumočník zůstal v Afghánistánu uvízlý
Číst článek
„Hodně jsem se snažila, abych získala práci na celním úřadě ve Faráh, a také jsem ji dostala. S přáteli jsem to oslavila, pozvala je k sobě domů, byli jsme šťastní. Po třech týdnech jsem ale o práci přišla. Mnoho žen obdrželo výzvu od Tálibánu, aby opustily své kanceláře,“ popisuje Arífa Ahmadiová pro britský deník The Guardian.
„V mém pracovním křesle teď sedí muž s dlouhým plnovousem,“ říká zklamaná Afghánka.
Město Faráh, ležící v jihozápadní části Afghánistánu, po příchodu Tálibánu opustila a odešla do Kábulu. V afghánském hlavním městě od té doby žije v naději, že se jí podaří dostat ze země pryč. S odchodem Američanů se ale obavy z toho, co ji čeká, prohloubily.
„Od rána jenom pláču. Bratr šel ven, aby mi koupil burku, a já dnes spálila všechny svoje džíny. Házela jsem je do ohně a brečela, spolu s nimi jsem totiž pálila i svoje naděje. Nic mi nedělá radost. Už jenom čekám na smrt, takový život nechci,“ říká Arífa.
Zatímco radikální hnutí a jeho příznivci slavili odchod Američanů střelbou do vzduchu, u Arífy a mnoha dalších Afghánců jen zesílil pocit zoufalství, který se teď podle ní nese celou afghánskou metropolí.
„Všechno pro mě skončilo a stejně tak i pro ostatní lidi ve městě. Venku je vidět, že se nikdo nesměje. Po celém městě panuje absolutní pocit deprese,“ líčí pro deník The Guardian.
Afghánci přišli o všechno
Arífa není jediná, koho po definitivním odchodu Američanů zachvátilo zoufalství. Lidé totiž musí řešit i praktické dopady nástupu nové vlády, především nedostatek hotovosti, kvůli kterému si často nemohou dojít nakupit ani ty nejzákladnější potřeby.
Poté, co se Kábul dostal do rukou Tálibánu, totiž velká část bank zůstala zavřená. Radikální hnutí před pár dny sice nakázalo, aby finanční instituce opět otevřely, limit pro výběr uložených peněz ale zůstává omezený.
Nová afghánská realita: nefunkční úřady, lidé bez peněz, úprk mladých. Někteří ale Tálibánu fandí
Číst článek
Před afghánskými bankami se proto tvoří dlouhé fronty. V jedné z nich trávil první hodiny po odchodu Američanů také kábulský inženýr Nesar Karimi, úspěšný ale nebyl.
„Svůj první den pod úplnou nadvládou Tálibánu jsem zahájil u vchodu do banky… Šel jsem tam už kolem šesté hodiny ranní, ještě než se banka vůbec otevřela, ve frontě už ale hodně lidí stálo. Byl jsem tam až do dvanácti, najednou ale bankomat zavřeli a řekli, že jim došly peníze,“ popisuje obyvatel Kábulu.
Pro Nesara to byl už druhý den, co se pokoušel vybrat alespoň nějakou hotovost, nakonec se ale vrátil domů bez peněz. Situace u vchodu banky se totiž vyhrotila natolik, že odsud raději odešel.
„Byly tam stovky lidí. Tálibán je mlátil trubkami, chtěl jsem tam zůstat, ale byl tam takový bordel, že jsem se raději vrátil domů,“ říká pro deník The Guardian Afghánec, který strávil většinu života v Kábulu, v takovém stavu prý ale hlavní město nikdy předtím neviděl.
„V ulicích to budí dojem, jako by lidé neměli ani žádné pocity. Je jim teď všechno jedno a ani mně na ničem nezáleží. Moje generace přišla během několika hodin o všechno, lidé jsou zlomení,“ tvrdí kábulský inženýr.
‚Namířili na mě zbraň‘
Že se vláda v Kábulu změnila, je dnes cítit nejen na ponuré atmosféře, poznat je to už na první pohled podle konzervativnějšího vzhledu a stylu oblékání lidí ve městě. Ženy shánějí burky, které zahalují nejen tělo, ale i celou tvář, zatímco muži si nechávají narůst plnovous.
Polka evakuovaná českým speciálem z Afghánistánu: Když mi řekli, že může jet i manžel, plakala jsem
Číst článek
„Rozhodl jsem se, že si jako preventivní opatření proti jejich výhrůžkám nechám narůst vousy a začnu nosit tradiční afghánské oblečení. Nikdo nechce poslouchat, co na sobě má nosit, tady to ale musím udělat, abych zůstal naživu. Pod nadvládou těchto lidí je hranice mezi životem a smrtí velmi tenká,“ říká Džabar Rahmání z Mazáre Šerífu, města na severu Afghánistánu.
Oblečení a celkový vzhled se tak podle něj stává „život ohrožujícím bojem“, který po návratu vlády Tálibánu Afghánci nyní svádí každý den. Pro Džabara je situace o to obtížnější, že nevěří v žádného boha, teď se ale musí pětkrát denně modlit.
„Celý život jsem studoval, abych pro tuhle zemi něco udělal, tito lidé ale pohřbili všechny moje naděje. Nejen Tálibán, ale také mezinárodní společenství je zodpovědné za to, co se stalo se sny celé jedné generace. Proč kdysi přišli, když nás takhle opustili?“ ptá se Afghánec.
Nebezpečná cesta za svobodou. Afghánci musí zdolat tisíce kilometrů, před Tálibánem jich prchá stále víc
Číst článek
Zástupci radikálního hnutí opakují, že jejich vláda nebude tak tvrdá jako ta v letech 1996 až 2001. Dívky tehdy nesměly navštěvovat školy, ženy nemohly pracovat, na veřejnosti musely chodit zahalené a jen s mužským doprovodem, za zločiny jako cizoložství byly dokonce ukamenovány. Muži se zase nesměli holit, museli nosit pouze tradiční oblečení, a pokud nechodili na modlitby, hrozilo jim bití.
Mnozí Afghánci ale slibům Tálibánu nevěří, některá tato pravidla se navíc na dobytých územích začala obnovovat už v minulých týdnech.
Svou zkušenost pro britský deník popsal také Rešad Šarífí. Obyvatel města Herát je už delší dobu zvyklý ráno vstát, obléct se do sportovního a vyjít na vrchol kopce nedaleko Herátu.
„Vždycky nosím šortky a tričko. Dneska jsem udělal to samé, (tálibánci) mě ale zastavili a namířili na mě zbraň. Řekli mi: Vrať se, obleč se jako muslim a pak přijď,“ říká Afghánec. S příchodem Tálibánu tak podle svých slov přišel o veškerou životní naději.
