Mnohahodinové čekání s číslem na ruce. Tak v Praze vypadá registrace uprchlíků z Ukrajiny
„Jsme tady od dvou ráno, teď je deset a my pořád čekáme,“ popisují vyřizování žádosti o humanitární dávku pro ukrajinské uprchlíky na speciálním pracovišti Krajské pobočky Úřadu práce v Praze v holešovické tržnici dvě ženy, které do Česka přicestovaly z Kyjeva a Dnipra. Na ruce mají napsaná pořadová čísla, která si rozdali během čekání sami Ukrajinci. Předcházejí tak dohadům o místo i v téměř dvanáctihodinové frontě.
S číslem 144 těsně před vstupem do haly číslo 29 v hloučku asi třiceti lidí stojí Oleksandra z Kyjeva. „Lidé tady ale byli už v jedenáct hodin večer. Pak v osm hodin ráno šli dovnitř, protože byli první. My jsme tady od dvou ráno, teď je deset a my pořád čekáme,“ říká. Do Česka přijela se svou dcerou přes Polsko, v Praze už jsou týden.
Vedle ní čeká se 143 Yelena z Dnipra, která je v Pražské tržnici již pošesté. „Minulý týden jsem tady byla tak čtyřikrát a stála jsem ve frontě tak pět šest hodin. Pak ale přišel dobrovolník a řekl: ‚To je vše, zavíráme, můžete jít domů.‘ Bylo velmi větrno a zima. Pak jsem přišla ještě jednou v pondělí a teď jsem tady zase, jak můžete vidět,“ popisuje. Tentokrát svítí sluníčko a je teplo.
Od kolemjdoucích uprchlíky oddělují zábrany, za nimi chodí hlídky městské policie a ochranka. Už brzy se ale obě ženy dostanou do prostor, které pro ukrajinské uprchlíky žádající o humanitární dávku připravila Krajská pobočka Úřadu práce v Praze a kde vyřídí papírování.
Speciální pracoviště pro uprchlíky v holešovické tržnici funguje od 4. dubna. Lidé z Ukrajiny si zde mohou zažádat o dávku 5000 korun, která je vyplácena občanům prchajícím před válkou od 21. března. Předtím si pro ni chodili na příslušná kontaktní pracoviště.
Mluvčí Úřadu práce Kateřina Beránková vysvětluje, že k přesunu do Holešovic došlo kvůli přetížení jednotlivých kontaktních pracovišť v rámci hlavního města a i kvůli začátku nového čtvrtletí, kdy se úřad potýká s velkým zájmem ze strany Čechů.
Celkem je v tržnici otevřeno 24 přepážek, kde administrativu vyřizují tři desítky úředníků. Úřad se snaží dělat maximum – nabírá nové zaměstnance a pomáhají i kolegové z dalších resortů.
Hledání bydlení a práce
Yelena přijela do Čech se svou kočkou na naléhání maminky, která bydlí v Brně. Zatím má ale v plánu zůstat v Praze. Bydlí u dobrovolnice, která jí ubytování nabídla již na pražském hlavním nádraží, kam přijela. Společně s ní teď hledá jiné bydlení a také práci.
„Úřad práce České republiky přijal dosud přes 252 tisíc žádostí o humanitární dávku a více než 237 tisíc už také vyplatil. Zhruba 64 % vyplacených dávek odchází žadatelům dle jejich volby na bankovní účet. “
Kateřina Beránková (tisková mluvčí Úřadu práce České republiky)
Momentálně žije ze svých úspor, které si našetřila jako novinářka na Ukrajině. Humanitární dávka je tak pro ni velkou pomocí, protože ví, že její úspory nejsou bezedné. Snaží se tak najít práci, s čímž uprchlíkům pomáhá právě i Úřad práce. Kvůli tomu, že neumí česky, ale bude mít s její specializací problém. I když mluví plynně anglicky a rusky.
V Česku ani jedna z žen nechce zůstat natrvalo. Jakmile válka skončí, plánují se vrátit domů. „Budeme muset postavit nová města. Pokud zde najdu práci a něco našetřím, utratím to pak doma pro ukrajinskou ekonomiku,“ říká Yelena poté, co jsem ji s Oleksandrou potkala, když opouštěly pracoviště po jedenácté hodině dopoledne.
Obě jsou šťastné, že to mají za sebou. Celkem strávily ve frontě téměř dvanáct hodin i s předvyplněnými podklady. Osobní setkání tak bylo jenom formalitou pro ověření identity. Přesto zdůrazňují, jak jsou vděčné za pomoc a nechápou ty, kteří si stěžují.
Pokud budou chtít dávku i v dalších měsících, budou muset na Úřad práce pravděpodobně znova. Úředníci jim ale slíbili, že by mohli od května následně žádat online. Na 5000 korun mají nárok celkem po dobu šesti měsíců. Podmínkou je, že jsou pod dočasnou ochranou. U druhé až šesté dávky pak musejí dokládat také prohlášení, že nejsou schopné hradit základní životní potřeby.
V holešovické tržnici stojí dlouhé hodiny uprchlíci z Ukrajiny, kteří žádají o humanitární dávku pro lidi prchající před válkou. Po 10 hodině ráno už jsou nově příchozí posíláni domů, protože na ně během dne určitě nepřijde řada. @iROZHLAScz pic.twitter.com/E7oVaum4sI
— Zuzana Jarolímková (@jarozuzka) April 13, 2022
Mluvčí Úřadu práce Beránková ale oponuje, že stačí jedna návštěva, pokud mají český bankovní účet. „Rozhodně nemusí chodit každý měsíc. Úřad práce doporučuje klientům z Ukrajiny, aby si před první výplatou humanitární dávky (HUD) zřídili bankovní účet v Česku. O dávku je možné žádat elektronicky prostřednictvím jednoduché aplikace, která je dostupná na davkyuk.mpsv.cz. Návštěva je nutná v případě první žádosti o dávku, kdy žadateli přijde čárový kód a na jeho základě se dostaví na kterékoli pracoviště Úřadu práce v místě ubytování. V případě žádostí o druhou až šestou dávku už není osobní návštěva pracoviště Úřadu práce nutná,“ upřesňuje.
Čekání a zaseklý systém
Jenže zatím je pražské speciální pracoviště Úřadu práce v obležení žadatelů. Pokud přejdete na druhou stranu ulice, ocitnete se totiž u další fronty. Ta se táhne desítky metrů a lidé na jejím konci se pravděpodobně odbavení nedočkají. Budou tak muset přijít další den. Aby nedošlo na předbíhání, vymysleli si mezi sebou Ukrajinci vlastní systém, kdy si po příchodu do fronty napíšou na ruku pořadové číslo.
Právě kvůli pořadí ve frontě vypukla i potyčka, která je nejprve slyšet na cestě mezi pavilony. Ženy se mezi sebou hlasitě dohadují, v hloučku stojí ochranka a policie, která se snaží situaci uklidnit.
Do fronty se snažily dostat ženy, které nemají číslo a nikdo si je nepamatuje. Jedna z účastnic hádky nejprve spustí ukrajinsky, po chvíli ale přepne do velmi dobré češtiny, kterou se naučila během dřívějších návštěv v Česku. Představuje se jako Taťjana a znova vysvětluje, co se děje.
„Přišly jsme ve dvě, ale s holkama jsme se střídaly. Psaly jsme si čísla, protože jinak tady není pořádek. Čekáme dlouho a teď se zasekl systém. Program nezvládá,“ líčí. Pak už ale ochranka pouští další skupinku, do které patří i Taťjana a rychle se loučíme, aby mohla přejít na druhou stranu ulice.
Systém střídání není ve frontě nic neobvyklého. Některé ženy se vracejí pro děti, další si musejí odskočit na jídlo nebo na nedaleké toalety, kde se také tvoří fronta.
Hodiny čekání i s dětmi
Kolem pavilonu 27 pobíhají a piští děti. Byl otevřený teprve nedávno a je určený právě pro maminky s dětmi, těhotné, starší a se zdravotním postižením. I tady se stojí fronta, je ale mnohem menší. Navíc je rozdělená do dvou proudů, kdy v jednom stojí rodiny se staršími dětmi, v dalším pak kočárky, těhotné, staří a postižení.
„Dneska tady zkolabovala ráno těhotná paní, tak pro ni přijela sanitka, že ji pro jistotu odvezli do nemocnice, aby se nestalo nějaké neštěstí,“ popisuje jednu ze středečních událostí člen ochranky Milan Klíma. Dodává, že žena byla ve 34. týdnu těhotenství.
V oddělené frontě čekají i rodiny s dětmi, těhotné, senioři a lidé s tělesným postižením. Ženu ve 34. týdnu těhotenství musela ráno odvést i sanitka. Z čekání se jí udělalo nevolno. @iROZHLAScz pic.twitter.com/MFjMaadVf8
— Zuzana Jarolímková (@jarozuzka) April 13, 2022
Klíma také vysvětluje, jak to na místě funguje. Oproti druhému pavilonu to u „sedmadvacítky“ trvá často mnohem déle, protože rodiče musejí vyplňovat papíry i pro děti. Vždy dvě hodiny před koncem pracovní doby se pak rozdá určitý počet lístků a zbytek lidí, na které se nedostane, se pošle domů. Musejí tak přijít znova.
Ve středu dopoledne už nově příchozí posílají domů, člen ochranky Klíma ale podotýká, že stejně jdou do fronty, kde čekají a doufají. „Je to složité, chápu tu situaci. Být na jejich místě, my bychom taky čekali.“ Podobně je tomu ovšem i o kus dál.
‚Není to humánní‘
Čekání je téměř u konce pro Inessu z Oděsy s dětmi, která přišla v půl sedmé ráno a šlo o její třetí pokus. Do Prahy se dostala po třech dnech cesty. Manžel zůstal doma na Ukrajině, kde bojuje.
OVĚŘOVNA: Ukrajinským dětem nehrozí vyškrtnutí ze vzdělávacího systému. Mohou studovat české školy
Číst článek
„Je nemožné čekat tady tak dlouho. Nerozumím tomu, vyplnili jsme online check in a i potom sem stejně musím přijít a čekat ve frontě s dětmi bez někoho, kdo může s nimi být. Takže je musím vzít s sebou, i ty malé. Myslím si, že to není humánní. Necítíme se jako lidské bytosti,“ stěžuje si a ve tváři je patrná únava z dlouhého čekání. U nohou jí sedí dvě děti.
Před pavilonem s dětmi potkávám také dobrovolnici Kristinu Buchkovou. V Holešovicích pomáhá s překladem, teď ale vylepuje informace o volnu kvůli Velikonocům. Otevírací doba totiž kopíruje úřední hodiny.
„Lidi se k sobě chovají v pohodě, problém je v tom, že je narváno. Tady na této straně je to trochu horší kvůli invalidům a malým dětem. Pro ně je to složité,“ vysvětluje. Říká, že většina žadatelů česky neumí. Jenom pokud tady mají známé nebo rodinu. Však se také většina chce vrátit po válce domů.
