Plodnost žen výrazně klesá po 35. roce života, přesto věk prvorodiček podle dat reprodukčních center stále roste. Koučka Klára Antonová Fischleinová v rozhovoru pro iROZHLAS.cz a Radiožurnál uvádí, že ženy nechtějí mít děti později, ale často nemají vhodného partnera nebo kariérní zázemí. Snahy o dítě odkládají na dobu, kdy to už nemusí být snadné. „Pokud si to samy nezjistí, často nemají od gynekologů informace o své plodnosti,“ vysvětluje.

Rozhovor Praha 6:00 31. srpna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Podle statistik Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) stoupá věk prvorodiček. Jaké jsou podle vaší praxe nejčastější důvody, proč ženy odkládají těhotenství do pozdějšího věku?
Pokud bych použila vzorek svých klientek, nejčastěji slýchám o absenci vhodného partnera. Samozřejmě někdy zaznívá, ale jsou to výjimky, že se na rodičovství necítili, ať už ona nebo partner.

Někdy zaznívá, že žena už před třicítkou měla strach, že později to nepůjde snadno. Často se jako příčina stoupajícího věku prvorodiček uvádí kariéra, cestování, svoboda a podobné faktory, ale musíme si uvědomit, že systém je takto nastavený.

Než dostudujeme, než získáme první práci, než získáme smlouvu na dobu neurčitou, abychom měly nějaké zázemí, než vybudujeme s partnerem domácnost a můžeme si říct, že si spolu dokážeme představit rodinu, máme třicítku na krku.

Z mé zkušenosti to kolikrát není o tom, že by si ženy chtěly užívat a odkládaly mateřství, ale že to tak zkrátka vyplyne. Čas mezi dvacítkou a třicítkou uteče strašně rychle. Klientela, se kterou pracuji, což je střední třída, jsou lidé, kteří přemýšlejí i nad tím, že chtějí dítěti dopřát určitý životní standard.

Často od žen slyším, že si dítě přály mít dříve, chtěly být mladými maminkami, ale sešlo se více věcí, které musely upřednostnit z hlediska zodpovědnosti za situaci, do které by dítě přivedly.

Jaké výzvy a problémy nejčastěji zažívají ženy, které mají potíže s otěhotněním?První, co mě napadá, je zmatek. Ocitnou se v oblasti, která je komplexní a informačně spletitá. Váhají, jak dlouho se snažit přirozeně a kdy už si nechat pomoci od lékařů.

Bohužel ani od lékařů často ženy nedostávají ucelené informace. Nedozví se, že mohou zkusit gynekologickou fyzioterapii nebo si otestovat AMH (testování anti-Müllerianského hormonu je laboratorní vyšetření, které měří hladinu hormonu produkovaného folikuly ve vaječnících a poskytuje informace o ovariální rezervě ženy, což je indikátor její plodnosti. Tento test se často používá při hodnocení plodnosti a před plánováním asistované reprodukce - pozn.red.), aby byly více v klidu, nebo naopak včas vyhledaly odbornou pomoc na reprodukční klinice.

Ženy stále víc odkládají mateřství. Reprodukční centra pomáhají otěhotnět pacientkám v průměrném věku 36,2 let

Číst článek

Tento informační chaos v rozhodování, co dělat, jak se nepřehltit a zároveň neudělat málo, je jedním z největších stresorů a prvních věcí, které s klientkami řešíme.

Další výzvou je sociální tlak. Neplodnost zasahuje do všech vztahů, ať už z hlediska komunikace, kdy s kamarádkami, které už děti mají, žena přestává mít společná témata, protože společenský život se točí hlavně kolem dětí. Může se tak cítit osamělá.

Časté jsou také situace, kdy si rodiče přejí vnoučata a žena se cítí provinile nebo méněcenně ve srovnání se sourozencem, který už děti má, zatímco jí se to nedaří. Velký tlak zažívají také jedináčci, kteří vědí, že rodičům nikdo jiný vnoučata nedá.

Vnímám to jako emocionálně nejbolestivější část neplodnosti, protože vztahy jsou pro nás základem a jsou klíčové jak pro psychickou pohodu, tak pro zdraví. Potrat nebo neplodnost ženám často vztahy nabourává.

A co ženám radíte v těchto situacích?
Jedna z oblastí, kterou začínáme, je mapování toho, v čem jsou tyto ženy zmatené, v čem jim chybí informace. Mluvíme o tom, kde mohou tyto informace získat a na co se mohou ještě doptat lékaře.

Snažím se být pro ně informačním rozcestníkem, který jim ukáže, jaká vyšetření existují a jakou zkušenost mají případně jiné klientky v podobné situaci. Nerozdávám rady typu: „Běžte udělat to a to, tím si podpoříte plodnost a zajistíte těhotenství“. Bohužel někdy vidím na stránkách určitých poradců, že tohle či tamto je zaručená cesta k otěhotnění a ke zdravému miminku.

To já slíbit nemohu, ale mohu být informačním mezičlánkem a pomoci ženám, aby se lépe vyznaly v tom, čím procházejí, s jakými dotazy například zajít za lékařem, aby se posunuly v procesu snažení kupředu. Pro mnoho žen je totiž frustrující pocit stagnace, že stojí na místě a nevědí, kam se hnout, nebo mají pocit, že stále něco dělají, ale situace se nemění, nezlepšuje.

Dále mapujeme největší stresory, tedy situace, emoce a myšlenky, ve kterých jsou zacyklené a které je zraňují. Řešíme, zda se něčemu z toho dá předejít nebo vyhnout. 

Pokud tomu nelze předejít, učíme se, jak na to zareagovat tak, aby měly čisté svědomí, například že se v nějaké situaci nebo konverzaci dokázaly za sebe lépe postavit. Také je učím, jak se emočně ošetřit, jak tyto stresory ustát s chladnější hlavou. A taky jak neztratit důvěru ve své tělo i přes všechna ta zklamání a pocity selhání.

Obecně řečeno je cílem spolupráce snížení hladiny chronického stresu a rozšíření perspektivy, co se týče možností řešení jejich aktuální situace.

Po jak dlouhé době snažení a neúspěchů za vámi ženy typicky přicházejí?
To je velmi různorodé, i vzhledem k tomu, že pracuji s tématem potratu. Často mě ženy vyhledávají specificky kvůli tomu, že potratily, bez ohledu na to, zda jejich snaha o otěhotnění byla problematická nebo ne.

V rámci neplodnosti se žena někdy ozve už po několika měsících, jindy třeba po roce, který je pro mnoho žen jakýmsi milníkem, do kterého nechávají snažení volný průběh, a pak to začínají řešit. Jindy na mě natrefí na základě doporučení, nebo třeba už zkoušely psychoterapii, ale protože se terapeut nezaměřoval na toto téma, neměly pocit, že by se posouvaly a hledají jiný typ psychické pomoci.

Můžete popsat, v čem se liší příběhy žen po potratu od příběhů žen, které dlouhodobě neúspěšně usilují o otěhotnění?
Každá zkušenost je naprosto jedinečná. Žena, která nezažila desítky zklamání v podobě menstruace, která neprošla kolotočem lékařských prohlídek a neztratila důvěru ve vlastní tělo, si asi nedokáže představit, jaké to je pro ženy, které se o otěhotnění dlouhodobě a bez úspěchu snaží. Ať už nevědí, kde je problém, nebo vědí a snaží se ho řešit, ale zatím neúspěšně. 

Zkušenost s potratem je specifická v tom, že se žena dotkne smrti. Potrat často vede ženy do hloubky sebe samé, což vím z vlastní zkušenosti. Potrat nám opravdu přeskupuje životní hodnoty, vztahy a vede nás k tomu, abychom se lépe postavily za sebe a uklidily si v životě. Je to až spirituální zkušenost.

Obě situace, tedy neúspěšné snažení se o dítě a potrat mají společné to, že žena potřebuje absolutní přijetí od okolí. Spíše než rady nebo snahu ji uklidnit či odvést pozornost na jiné téma potřebuje prostor, aby mohla projevit, jak se cítí.

Je důležité, aby to lidé kolem ní zvládli ustát, protože často bagatelizujeme nebo odvádíme pozornost kvůli vlastnímu nepohodlí z toho, že druhý člověk v naší přítomnosti trpí, pláče... Ráda bych tedy zmínila u obou skupin žen, jak moc je důležité, aby dostaly možnost být smutné například bez moralizování typu: „Buď vděčná, že…“

Jaký dopad může mít neplodnost na vztahy? Co radíte klientkám a jejich partnerům, kteří se neúspěšně snaží o miminko?
Mám dojem, že ze začátku se při snaze o početí hledá poměrně dlouho problém výhradně na straně ženy. Většinou to bývá žena, která jako první začíná brát vitamíny, chodí na fyzioterapie, absolvuje lékařské prohlídky, zatímco partner v lepším případě spolupracuje s užíváním suplementů, ale často stojí stranou těchto starostí a diskomfortu různých vyšetření, které nejsou fyzicky příjemné, jsou intimní a stresující.

Pro ženu tedy snaha o dítě začne být zpravidla stresující a intenzivní mnohem dřív než pro jejího partnera. Nechci úplně generalizovat, ale obvykle to tak je a může to vést do bodu, kdy se v ženě hromadí různé pocity, ať už je to frustrace, možná i nějaká výčitka, srovnávání se typu: „Dělám tolik věcí a on není schopen ani pravidelně užívat vitamíny.“ 

Navíc muži často nejsou naučeni komunikovat své pocity tak často a konkrétně jako my ženy. Mnozí si je zpracují sami spíše v tichosti, i třeba z důvodu, že se snaží být pro partnerku oporou. Tím vším se ale mohou způsoby prožívání rozcházet a může docházet k neporozumění si navzájem v některých tématech a situacích.

První, co klientkám v tomto kontextu zmiňuji, je to, aby o tématech spojených s potratem či neplodností nemluvily jen, když už je toho moc, když už se o tom nedá nemluvit, ale aby komunikovaly průběžně. Sdílely s partnerem i pokroky, pozitivní změny a informace, které přicházejí. Díky tomu nevidí muž řešení plodnosti jen jako stres, smutek, bezmoc a pláč. 

Je totiž dobré si uvědomit, že také on je pod velkým stresovým tlakem, což se může projevovat i v intimním životě. Nastanou plodné dny, ovulace a u partnera může vyeskalovat nervozita natolik, že k samotnému snažení někdy ani nedojde. 

Jako hlavní cíl vidím sladění se v tom, čím procházíme jako pár, co nás to každého stojí za energii, jak se v tom celém cítíme, čeho se bojíme, nad čím přemýšlíme a co potřebujeme od sebe navzájem. Klíčové je přijetí, že některé věci vnímáme jinak a budeme je vnímat jinak jako muž a žena vždy. To ale neznamená, že jeden to vidí dobře a druhý špatně. Naopak toto přijetí a tolerance může být příležitost ke sblížení a prohloubení vztahu. A prvním krokem k nalezení společného řešení.

V posledních letech nastal boom různých metod a technologií, které slibují pomoc s otěhotněním. Jaký vliv mají podle vás postupy jako například zmrazení vajíček (social freezing, viz box) na rozhodování žen o odkládání mateřství?
U svých klientek neslýchám, že by chtěly vědomě odložit mateřství díky možnosti social freezingu či jiným metodám. Tyto technologie jsou, alespoň pro mé klientky, spíše upozaděné téma, ke kterému se dostanou až postupným lékařským procesem.

Samotnou mě zaráží, že není pravidlem gynekologů nabízet ženám kolem třicítky, možná už lehce před třicítkou, testování ovariální rezervy, klidně jako samoplátkyním. Často ženy nemají od svých gynekologů informace o své plodnosti, některé se ani nevyznají ve svém menstruačním cyklu a nemají téměř žádné informace o svém ženském zdraví, pokud si to nezjistí samostudiem a neobejdou řadu různých specialistů.

To je podle mě kámen úrazu, protože se včas nedozvědí možnosti, které mají. Ať už by to byl social freezing nebo testování AMH.

Setkávám se s tím, že nyní docela dobře fungují kampaně různých reprodukčních klinik, které nabízejí testování zdarma. Občas klientka přijde s tím, že takto zjistila nízké AMH, vyplašilo ji to a nechce zbytečně otálet ani s psychickou pomocí.

Napadá mě konkrétní příklad klientky, která na takovém testování byla, vyšla jí nízká hladina AMH a posléze zjistila, že její maminka prošla předčasným přechodem a vůbec se o tom v rodině nemluvilo. Chápu, že to generaci našich maminek nemusí napadnout.

Systém informovanosti za mě dost pokulhává. Žena v určitém věku by měla dostat buď letáček, nebo ústní informace od svého gynekologa, že prochází milníkem ve svém reprodukčním věku, že má tyto možnosti, co by bylo dobré si zkontrolovat za parametry a na jaké informace se případně doptat maminky.

26:47

Neplodnost je častější u mužů. Měli by chodit na vyšetření spermií stejně jako k zubaři, radí lékařka

Číst článek

To by řadě žen ušetřilo trápení, čekání nebo ztrátu drahocenného času. Velký problém vidím v nesystematičnosti. Jeden gynekolog se k neplodnosti postaví proaktivně už po půl roce, kdy se ženě nedaří, a zahájí první vyšetření, například si ji zve na folikulometrii, pomůže s určením vhodného načasování pohlavního styku a podobně.

Jiný gynekolog nad tím mávne rukou a pacientce řekne, že je mladá a má ještě čas, ačkoliv se žena třeba už rok snaží počít a je jí osmadvacet nebo devětadvacet let.

To, že nejsou jednotné postupy a je to pro ženy otázka štěstí, na jakého lékaře narazí, mě znepokojuje. Moje klientky často bohužel neměly to štěstí dostat se včas k relevantním informacím.

Jak podpořit kamarádku nebo člena rodiny, kteří se dlouhodobě snaží o miminko a nejde to?
Prvním krokem je upřímnost. Je důležité se této ženy zeptat, jestli jí nevadí, když se například setkává i s mými dětmi, nebo jestli někam raději vyrazíme jen my dvě. Můžeme se zeptat, zda potřebuje sdílet, čím si právě prochází, nebo je to pro ni aktuálně citlivé a nechce o tom mluvit.

Je také důležité upřímně říct, jak se v té situaci cítím já a nesnažit se říkat věci správně, ale spíše od srdce. Můžu říct něco jako: „Hele, já vlastně vůbec nevím, jak o tom s tebou mám mluvit, jestli se tě na to mám ptát, nebo nemám. Řekni si, kdykoliv mě třeba zastav, pokud o tom nebudeš chtít mluvit. Nebo je pro tebe příjemnější, když se lidé zajímají? Můžeme mluvit o jiných tématech. Jsem tu pro tebe, můžeš kdykoliv napsat nebo zavolat. I když jsem si tímhle neprošla a asi si nedokážu úplně představit, čím procházíš, nechci, abychom se kvůli tomu začali vzdalovat.“

Stačí komunikovat lidsky a řídit se potřebami dané ženy, které se mohou samozřejmě měnit. I já mám kamarádku, která si už pár let prochází procesem umělého oplodnění (IVF). I když vím, že by jí setkání s mými dětmi pravděpodobně nevadilo, poslední dobou se s ní scházím sama. Například i proto, abychom měly klid popovídat si o tom, jak u ní teď snažení pokračuje a měla prostor se svěřit, s čím potřebuje bez vyrušení. Ráda jí věnuji plnou pozornost.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít