Roky zkoušela umělé oplodnění, dítě nakonec adoptovala.
‚Nejlepší rozhodnutí za deset let,‘ popisuje

Deset let snahy o otěhotnění, inseminace, hormonální stimulace, mimotělní oplodnění. Nic z toho nepomohlo Janě počít. Nakonec se s manželem rozhodli dítě adoptovat. „Když jsme podali žádost, všechno ze mě spadlo. My máme problém, ale řeší ho někdo jiný,“ popisuje. Server iROZHLAS.cz přináší pátý příběh seriálu o umělém oplodnění.

Praha 2. prosince 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Když se Janě dlouhodobě nedařilo otěhotnět, poslal ji její gynekolog na reprodukční kliniku. S manželem si prošli kolečkem prvních vyšetření, pak přistoupili k inseminaci, tedy vnesení spermií do pohlavního ústrojí ženy, a následně k mimotělnímu oplodnění, známému také jako IVF. Žádná z těchto metod nebyla účinná, protože Jana podle svých slov příliš nereagovala na hormonální stimulaci před odběrem vajíček. 

„Zkoušeli jsme to dvakrát a mezitím jsme dělali inseminace, čtyři do roka hradí pojišťovna. Zkoušeli jsme to, protože nebyla stanovena žádná diagnóza,“ vzpomíná Jana na začátky na reprodukční klinice. 

Neúspěšných pokusů ale bylo několik. Jana přistoupila i k inseminaci dárcem, otěhotnět se jí ale opět nepodařilo. „Vyzkoušeli jsme všechny verze kompatibility, já s někým jiným, manžel s někým jiným. Křížem krážem, zleva, zprava... a nic,“ povzdechne si.

Naději sice neztrácela, nechtěla ale vynaložit další finance za dárcovský program. „Vzhledem k tomu, že jsme neměli diagnózu, tak jsme nechtěli dávat sto tisíc za dárkyni vajíčka. Dohodli jsme se, že zkusíme darovaná embrya,“ líčí. Na klinice si zaplatili balíček, který měl zahrnovat dvě zavedení dvou darovaných embryí. „Člověk si furt říká, že se to určitě povede,“ vypráví Jana. Ani z jednoho embrya se ale dítě nevyvinulo.

Po řadě neúspěchů se na Vánoce v roce 2018 zapsali do evidence žadatelů o adopci. „Možná jsme to měli udělat dřív, ale člověk musí k takovému rozhodnutí dozrát,“ říká.

To pro server iROZHLAS.cz potvrzuje i psycholožka Jana Kučerová. „Ženy si prochází velkým náporem. Pořád se sledují, měří, dostávají spoustu hormonů, třeba i několik let. Sebere jim to hodně času, pozornosti i energie. Prostě se celý jejich svět řídí a točí jen kolem toho. Když se rozhodnou to ukončit, mají najednou hodně volna a uleví se jim,“ popisuje.

V lednu 2020 si Jana s manželem odvezli syna domů přímo z porodnice. „S naším genetickým materiálem by se nám něco tak hezkého v životě nemohlo povést,“ vtipkuje dnes maminka skoro čtyřletého chlapce.

‚Doktoři jsou malí páni‘

Na rozhodnutí adoptovat zpětně vzpomíná jako na velkou úlevu. „Myslím si, že k tomu přispělo i naštvání na systém reprodukčních klinik. Už jsme dospěli k závěru, že si nechci píchat injekce do břicha a manžel mě nechce mít doma střídavě hysterickou,“ vypráví.

Období snahy o dítě může být podle psycholožky Kučerové i velkou zkouškou vztahu. „Muž často neví, jak ženě pomoci. Na začátku se mu udělá vyšetření spermií a tím to pro něj v podstatě končí. Vidí ale, jak jeho partnerka trpí. Zažívá pak bezmoc, protože s tím neumí nic udělat,“ zdůrazňuje psycholožka. 

Jana svou zkušeností nabyla pocit, že na klinice vládne management a doktoři jsou „malí páni“. „Řekli mi, že mám úzké děložní hrdlo a mám jít na rozšíření. Zákrok hradí pojišťovna, ale klinika po mně chtěla 1500 korun za lůžko,“ vysvětluje. Na operaci nakonec šla do nemocnice v Benešově, kde další finanční obnosy nežádali.

„Nad čím bych se pozastavovala, je to, že se lidé bez diagnózy automaticky směřují k umělému oplodnění. Očekávala bych, že mě nejdřív kompletně vyšetří,“ říká. 

Nejistota adopce

K adopci pár přistoupil až po osmi letech. „Ze začátku se do toho člověk intenzivně emočně pokládá. Hodně jsem řešila, že přece každá žena chce být těhotná. Teď už vím, že nechce,“ konstatuje Jana.

Na nejistotu, která se může s adopcí pojit upozorňuje i psycholožka Kučerová. „Každý den třeba v časopisech vidíme šťastné maminky s bříškem. Máme pocit, že je to naprosto normální. Rodiče mají často obavu, že se na adoptované dítě nedokážou navázat. Obávají se kvůli tomu, že neví, čím dítě prošlo nebo jakou nese genetickou informaci,“ vysvětluje.

V lednu 2020 si týden starého syna přivezla rodina domů rovnou z porodnice. Stále ale hrozilo, že si biologická matka adopci rozmyslí. „Během šestinedělí nemůže biologická matka dát souhlas s adopcí kvůli hormonům. Poté začne běžet tříměsíční lhůta, během které může změnit názor,“ popisuje sociální pracovnice Andrea Gruberová ze Střediska náhradní rodinné péče. 

Ve středisku se s páry, které se snaží počít přes umělé oplodnění setkává Gruberová poměrně často, asi v polovině případů. „Máme i páry, které se stanou pěstouny. Nemají vlastní děti a chtějí si nějak naplnit rodičovství,“ vysvětluje. 

Dnes mají Jana s manželem skoro čtyřletého syna. O tom, že je adoptovaný, s chlapečkem mluví. „Máme pro něj pohádku o přepracovaném čápovi, který měl děťátko zanést k nám, ale omylem přeletěl až na Šumavu,“ vykládá Jana. 

Vít Kubant a Marie Starostová

Související témata: umělé oplodnění, IVF, reprodukce 2.0, reprodukční klinika, asistovaná reprodukce, adopce, adoptivní rodina, dítě