„To je to dítě ze zkumavky? Můžeme se podívat?“ ptali se lidé. Máma mě ukázala a oni byli překvapení z toho, že vypadám úplně normálně. Zřejmě čekali, že budu mít dvě hlavy, říká Louise Brownová.
Deset let snahy o otěhotnění, inseminace, mimotělní oplodnění, hormonální stimulace. Nic z toho Janě počít nepomohlo. Nakonec se s manželem rozhodli dítě adoptovat.
Čtyřikrát darovala vajíčka a na klinice jí bylo naznačeno, že je úspěšná dárkyně. Po pár letech ale sama musela kliniku navštívit. Tentokrát v opačné roli. Jako ta, co potřebuje od lékařů pomoct.
Evropská společnost pro lidskou reprodukci a embryologii vydala novou příručku, ve které upozorňuje, že některé nabízené přídavné metody nefungují. Kliniky je dál nabízí, na dotazy nereagují.
Novopečeným rodičům se nakonec - s pomocí kliniky - podařilo najít pár vychovávající jejich holčičku. Společně pak dospěli k rozhodnutí si děti vyměnit.
Problémy s početím přinášejí bezmoc, vztek, izolaci, ale i naději, sblížení a černý humor. O tom, jak se z nenormálního stává normální, pojednává ilustrovaný příběh Moniky Baudišové.
Zatímco před deseti lety kliniky asistované reprodukce provedly 23 000 cyklů směřujících k otěhotnění, v roce 2017 jich bylo dvakrát tolik. Ročně se v reprodukční medicíně protočí čtyři miliardy.
Vůbec poprvé se letos průměrný věk ženy plánující děti přehoupl přes třicítku. Ukazují to data z center asistované reprodukce. Budoucí rodiče dávají přednost cestování a kariéře.