Za posledních 13 let vzrostly poruchy příjmu potravy (PPP) u dívek o téměř 200 procent. Dnes 36letá Lada Brůnová onemocněla mentální anorexií, když jí bylo 14 let. „Stala jsem se otrokem jídla i sportu,“ popisuje v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz a Radiožurnál. „Přijde mi děsivé, jak často hodnotíme těla ostatních. Překvapilo mě to v těhotenství, kdy lidé automaticky komentovali moji proměňující se postavu,“ podotýká.

Rozhovor Praha 6:20 13. srpna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Kdy a jak se u vás poprvé projevily problémy s jídlem?
Od malička jsem byla silnější a zažívala šikanu. Okolí i školní kolektiv mi dávaly najevo, že mám jinou postavu než štíhlý standard. Když mi bylo třináct nebo čtrnáct, rozhodla jsem se s tím něco udělat.

Začala jsem se jinak stravovat a více sportovat. Zpočátku to vypadalo zdravě. Lidé mi říkali, jak mi to sluší a jak jsem šikovná. Ošklivé komentáře na moje tělo se změnily v lichotky. Poprvé jsem zažívala opojný pocit, že mě spolužáci berou a nechtěla jsem o něj přijít.

Jenže jsem nevěděla, že se u mě už rozvíjí nemoc, která po mně chtěla stále víc. Stále častěji jsem sportovala a byla na sebe přísná v jídle. Spektrum potravin, které jsem jedla, se rychle zužovalo, zakazovala jsem si další a další věci. Stala jsem se otrokem jídla i sportu.

Proměnila se nejen moje postava, ale i psychika. Přestala jsem chodit s kamarády na akce, kde se jedlo, protože jsem měla pocit, že bych si nevybrala jídlo, které by splňovalo moje nároky. Také jsem téměř neměla energii a byla jsem hodně podrážděná. Být v přítomnosti dalších lidí mě stálo hrozně moc sil, a tak jsem se začala stranit, až jsem nakonec zůstala úplně sama.

Uvědomovala jsem si, že mi není dobře, ale povědomí o poruchách příjmu potravy nebylo tak rozšířené, zvlášť v malém městě ve východních Čechách.

Přibývá dětí s poruchou příjmu potravy. Rodiče by měli věnovat pozornost změnám v jídle a chování

Číst článek

Ani doma se o tom moc nemluvilo, i když všichni viděli, že něco není v pořádku. Rodiče samozřejmě vnímali, že jsem extrémně hubená a mám zvláštní stravovací návyky, ale nevěděli, co se děje, proč a co s tím můžeme dělat. Byla to šílená situace pro nás všechny. Bylo nám v tom strašně špatně, ale neviděli jsme cestu ven.

Mamka je praktická lékařka a díky svým kontaktům mě dostala na dětskou psychiatrii do Olomouce. Tam jsme začali jako rodina dojíždět a problém se začal řešit. Je to období, které mám v mlze, moc si ho nepamatuju.

Vzpomínám si, že jsme do Olomouce vždy přijeli, paní doktorka si zavolala mamku, chvíli si povídaly, pak si zavolala mě, postavila mě na váhu a zeptala se, co jsem jedla. Poté si opět povídala s mamkou a za čtrnáct dní jsme tam byli znovu podle stejného scénáře. Tehdy se problém nějak pojmenoval, ale víc se to řešilo s mými rodiči než se mnou.

Podle psycholožky Terezy Makové je porucha příjmu potravy často spjatá s různými rituály kolem jídla, jako například excesivním plánováním. Zažívala jste něco podobného?
Nechci být konkrétní, nemám ráda popisné příběhy. Myslím si, že pro mnoho lidí mohou sloužit jako návod, což mi přijde nešťastné. Ale obecně mohu říct, že jsem se při jídle hodně stranila. Chtěla jsem jíst sama, jedla jsem velmi pomalu a úzkostně počítala kalorie.

Jíst ve společnosti mi bylo hrozně nepříjemné, úplně jsem přestala chodit na obědy do školní jídelny, kde jsem si nemohla vybrat a měla jsem pocit, že mě všichni pozorují a hodnotí.

Proměna jídelníčku na začátku vypadá zdravě a nikdo ji nezpochybňuje, ale postupně se člověk omezuje víc a víc, až mu zůstane jen to, co považuje za takzvaně bezpečné. Nakonec jsem měla strach i z banánů.

Přestože jsem nebyla hospitalizovaná, psychicky i fyzicky mi bylo opravdu špatně. Měla jsem podváhu, tělo bylo podvyživené. Neustále mi byla zima, padaly mi vlasy, nehty byly jako z papíru, na roky jsem přišla o menstruaci.

Anorexie je jedna z nejsmrtelnějších duševních nemocí. Chtěla jste si nechat pomoci?
Ano i ne. Je těžké to vysvětlit, ale když jde o duševní onemocnění jako mentální anorexie, existují dvě roviny. Na jedné straně si uvědomujete, že vám není dobře, že máte problém, který vás omezuje a bere vám kus života.

Na druhé straně si po určité době říkáte, kdo byste byla bez té nemoci. Změní vás natolik, že život, který jste znali předtím, už neexistuje.

Často jsem zažívala rozpor mezi tím, že jsem se chtěla uzdravit a zároveň nechtěla. Postupem času jsem si uvědomila, že je to vážné, že to ubližuje nejen mně, ale i mým blízkým, a že to může dopadnout opravdu špatně, že můžu zemřít.

33:58

Biatlonista a influencer Mánek: Víc si vydělám na instagramu, přiznává. Anorexie je podle něj stále tabu

Číst článek

Překonat poruchu příjmu potravy vyžaduje zásadní změnu vztahu k jídlu. Věděla jsem, že chci jíst, jen jsem nevěděla jak, protože jsem se jídla doslova děsila. Často se setkáváme s příběhy lidí, kterým okolí řeklo: „Tak prostě začni jíst.“

U alkoholismu je řešením přestat pít, ale u jídla to nejde. Musíte si vybudovat laskavější vztah k jídlu a znovu navázat správnou vazbu.

Co pomohlo?
Dostala jsem medikaci, ale neměla jsem žádnou psychoterapeutickou ani nutriční podporu. Kdybych dnes řešila podobnou situaci pro svou dceru, přizvala bych do péče různé odborníky. Tenkrát jsem se z toho musela dostat víceméně sama.

Věděla jsem, že se chci uzdravit, ale nevěděla jsem jak, protože jediná cesta byla skrze jídlo, což pro mě bylo strašně těžké. Pamatuju si, jak jsem jedla a u toho brečela. Věděla jsem ale, že musím, protože jinak to zkrátka nepůjde. Cítit se svobodně v jídle trvalo dlouhou dobu. Rozhodně to byly roky.

Našla jsem sport, který mi přirostl k srdci, a uvědomila jsem si, že nejde jen o nutkání se hýbat, ale že mě skutečně baví. Skrze něj jsem se stala součástí komunity lidí, kteří mě brali vážně, a díky rozhovorům a času, který jsme spolu strávili, jsem pochopila, že pokud chci s nimi žít, musím dostatečně jíst. Viděla jsem, že mám díky jídlu konečně energii nejen na sport, ale i na aktivity, které mi do života přináší radost.

Jaký vliv měla nemoc na váš vztah s rodiči a přáteli?
Stále je to téma, které chci s rodiči někdy otevřít, až se na to budeme všichni cítit. Do jisté míry nás ta nemoc od sebe vzdálila, protože jsem před nimi utíkala do svého pokoje, abych se vyhnula komentářům na postavu, jídlo a chování, které tlačily na bolavá místa.

Často vzpomínám na společné cesty na dětskou psychiatrii do Olomouce, které byly jedním z mála momentů, kdy jsme byli spolu. Byl v tom jistý sbližující prvek, i přes těžké téma, které sedělo v autě s námi.

Od přátel jsem se vlastně úplně odřízla. Byla jsem pořád doma, na vztahy jsem neměla energii. Byla to hrozná samota. Byla jsem to jen já a moje nemoc. Vztahy jsem znovu navázala až poté, co jsem šla do Prahy na vysokou školu, což pro mě bylo takové nové nadechnutí, protože v Praze můj příběh nikdo neznal, nechala jsem ho v Hořicích.

V té době jsem se už vrátila na původní váhu a fyzicky na mně nebylo poznat, že jsem tím onemocněním prošla. A roky jsem o tom nemluvila, na jistou dobu to byl kus života, který jsem smazala z paměti.

Podle výzkumu se z anorexie vyléčí 46 procent pacientů. U 33 procent se stav mírně zlepší a u 20 procent jde o chronickou nemoc.  Jak se vnímáte dnes? Jste zdravá?
Jsem přesvědčená, že jsem uzdravená. Je poměrně běžné, že se v těžkých chvílích života znovu objeví myšlenka na omezení jídla. Pro člověka se zkušeností s poruchou příjmu potravy je to mechanismus, který mu dlouho fungoval. 

Bývalý trenér Koukalové: Za dva a půl roku, co jsem ji vedl, bych si poruchy příjmu potravy všiml

Číst článek

Rozhodující ale je, jak se člověk v takové chvíli zachová. Pro mě je takový moment signálem, že se v mém životě děje něco těžkého a že k sobě musím být vlídnější. Beru to jako cennou sebepoznávací zkušenost.

Jedna ze situací, kdy se onemocnění může znovu ozvat, je těhotenství, které je psychicky i fyzicky náročné a tělo se hodně mění. Okolí se často zaměřuje na to, jestli je vaše břicho malé nebo velké, kolik člověk přibral a jestli přibírá moc rychle nebo pomalu. Tělesnost je v těhotenství více na očích. Když jsem otěhotněla, byla jsem si tohoto tématu vědomější.

Náročným obdobím je i mateřství. Mentální anorexie a poruchy příjmu potravy suplují pocit kontroly, který člověk ztrácí. Zejména na začátku mateřství jsem měla pocit, že nemám pod kontrolou vůbec nic.

Najednou tu byl další člověk, který se každý den choval trochu jinak. Pro člověka, který nemá nemoc úplně uzavřenou, to může být období, kdy se nemoc znovu připomene nebo dokonce propukne. U mě to naštěstí bylo v pořádku.

Určitě mi hodně pomohla psychoterapie, na kterou chodím několik let. S psychoterapeutkou řešíme různé oblasti života, včetně pocitu vlastní hodnoty, která není založena na fyzičnu, produktivitě a ocenění ostatních. Snažím se opečovávat všechny části své duše, aby to pro mě už nebylo téma.

Přijde mi ale děsivé, jak často hodnotíme těla ostatních. Překvapilo mě to právě v těhotenství, kdy lidé automaticky komentovali moji proměňující se postavu. Je to úplně zbytečné, většina z nás si je vědoma toho, jak vypadá. Pamatuju si na rozhovor v Deníku N, ve kterém vedoucí obezitologického centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Martin Matoulek mluví o tom, jak kolegy prosí, aby pacientům neříkali, že jsou tlustí, protože to vědí.

Komentovat těhotnou ženu je zkrátka zbytečné. Každý má citlivé místo a nikdy nevíme, co se komu zasekne pod kůži. Užitečnější je se zeptat, jak se dotyčná má, jak se cítí a jestli pro ni můžeme něco udělat.

Jako rodič s vlastní zkušeností s anorexií, co byste doporučila ostatním rodičům? Jak mohou své děti chránit, aby se u nich nemoc nerozvinula?
Nepopulární odpověď je začít u sebe. Snažím se ke svému tělu přistupovat laskavě a mít pestrý jídelníček. S partnerem nekomentujeme těla ostatních ani tělo naší dcery. Je mi blízký přístup bodyneutrality, kde se tělo nehodnotí podle vzhledu, ale oceňuje za to, co nám umožňuje. Váhu domů rozhodně nepořídíme, nevidím k tomu důvod.

Co se týče jídla, mám ráda přístup intuitivního stravování. Dětské tělo ví, co potřebuje. Své dceři mohu určité jídlo nabídnout, ale jestli a kolik ho sní, je na ní. Doma nedělíme jídlo na dobré a špatné, může ochutnat cokoliv a za mě je to v pohodě.

Budu se snažit, aby se vyhnula dietním trendům, jako je počítání kalorií a makroživin nebo přerušované hladovění. Jsou jí teprve dva roky, ale o jídle si už povídáme. Jednoduchou řečí jí vysvětluji, jaký význam mají různé živiny pro lidské tělo a proč je dobré mít pestrý jídelníček. Neznamená to, že ji brzy nechám jíst hranolky a čokoládu od rána do večera, ale budeme se bavit o tom, že i tohle jídlo se může jíst, jen není dobré ho jíst pořád a je potřeba ho vyvážit dalšími složkami potravin.

Studie ukazují, že sociální sítě jako je například Instagram mohou vést k větší nespokojenosti s vlastním tělem a mohou přispět k rozvoji poruch příjmu potravy. Jak plánujete dceru chránit v prostředí sociálních sítí?
Líbí se mi přístup, kdy rodič s dítětem vstoupí na sociální sítě dříve, než by tam šlo samo. Je to podobné jako s řidičákem: nikdo z nás by asi své dítě neposadil do formule 1, aniž by nejdřív absolvovalo autoškolu.

Myslím, že je dobré dítěti toto prostředí trošku představit. Třeba ukázat, co na sociálních sítích děláme my, vysvětlit, jak fungují algoritmy, upozornit na nebezpečná místa a na co si dát pozor. Zatím jsem ale ve fázi teorie, jaká bude realita a zda se mi to podaří, to je druhá věc. Ale chtěla bych být svému dítěti parťákem.

Ráda bych v něm vyvolala důvěru, že spolu můžeme řešit cokoliv a že za mnou může kdykoliv přijít, aniž bych ho soudila.

Zároveň si nemyslím, že sociální sítě jsou strůjcem všeho zla. V našem tématu poruch příjmu potravy je na nich spousta skvělého obsahu, který při zotavování z nemoci může pomoct. Ale je tam i nebezpečný obsah a je potřeba se v tom vyznat a přistupovat k němu kriticky.

V rámci naší organizace 3pe jsme vytvořili kodex pro influencery, který upozorňuje na některé oblasti, jež mohou být pro jejich sledující s poruchou příjmu potravy problematické. Každý z nás někoho takového mezi sledujícími určitě má.

Také jsme dali dohromady osm příkladů obsahu na sociálních sítích, kdy je lepší dát unfollow. Někdy je dobrým důvodem i jen nepříjemný pocit, který při scrollování máme.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít