Dokonce tvrdím, že většina lidí ani netuší, jak správně stolní náčiní používat. Lokty mají položeny a zapřeny na desce jídelního stolu, díky tomu jsou nad talířem shrbeni. Někteří jsou při konzumaci polévky tak nahnuti, že málem do gulášovky namáčejí nos.

Lžíce nenesou k ústům, ale ústa ke lžíci. Nůž svírají v dlani pevně jako rukojeť lopaty a vidličku jako vařečku při hnětení těsta. Navíc při konverzaci běžně olizují příborový nůž. Někdo si vystačí pouze s vidličkou (tím nemyslím konzumaci špaget), případně s univerzální lžící.

Kultura stolování vzala za své a málokdo si toho vůbec všimne. Pokud máte pochybnosti, zda příbor používáte správně, existuje mnoho návodů jak v knihách etikety stolování tak na internetu.

Příbor a my

Než se pustím do reality, musím poznamenat, že se lžíce stává univerzálním stolním náčiním a je mnohdy používána tak zručně, že nahradí nůž i vidličku. Ovšem západní společnost přivedla na svět v základu třídílný příbor s cílem jídlo naporcovat a vložit je do úst. Slovo „vložit“ je důležité. Je totiž běžné, že naporcované jídlo konzument ze lžíce, resp. vidličky ústy vysaje, nevkládá. To vše jsem zaznamenala při svých letních toulkách Čechami, Moravou a Slezskem.

Používáme kryptoměny, sociální sítě, drony, chytré mobilní telefony, hypersonické rakety, vesmírné dalekohledy, umělou inteligenci už i v kuchyních, a přitom neumíme jíst příborem? Vím, hodnocení je to příkré, ale já to tak cítím.

První nástroje ke konzumaci jídla vymysleli naši předkové už v době bronzové a železné. Trojdílný příbor se objevil až v 16. století v době renesance v Itálii, nůž byl tehdy opravdu ostrý se špičkou. Možná z těchto dob se dochovalo poučení nůž neolizovat. Jazyk je důležitý orgán a život bez něj je nepříjemný. A mám další „možná“, totiž že právě kvůli „úrazům“ při jídle se začal příborový nůž používat tupý a se zakulaceným hrotem.

Musím podotknout, že nejstarší příbory byly dřevěné, železné nebo bronzové. Vývojem prošel jak materiál, tak i zpracování a na vrcholu jsou příbory stříbrné a dnešní vyráběné z nerezové oceli.

Hůlky a stravování

Ne všude se používá příbor. Ten výlučně patří k západní společnosti a je celosvětově používán možná nejméně. Hůlky, které se u nás zabydlely v asijských restauracích, patří k běžně používaným, a hlavně zvládnutým nástrojům.

Dovolím si poznámku k oblíbenému sushi. To můžete jíst rukama a nikoho tím nepohoršíte, právě naopak! Ovšem k sashimi (kousky ryby bez rýže) už hůlky nutně patří. Rýže se jí hůlkami, a tady opět pozor. V čínské kultuře stolování můžete přiblížit misku s rýží k ústům, avšak v korejské restauraci je to totální společenský propadák.

Používání hůlek stejné délky pochází z Číny, ale jsou rozšířené v zemích jejího kulturního vlivu, včetně Japonska, Koreje a Vietnamu. Při jejich výrobě se jako materiál tradičně používá dřevo, bambus, slonovina, keramika, kov, ale i moderní plast a nerezová ocel. Hůlky jsou podle místa používání různých tvarů a délek, hladké nebo s drážkami.

Jejich používání vyžaduje zručnost a praxi a já je v asijských restauracích používám ráda. Jíst příborem je v tomto případě nemyslitelné.

Shrnu ještě pár postřehů, které vám mohou přijít vhod při cestování. V Japonsku a Číně jak už jsem zmínila, můžete přiblížit misku s rýží k ústům, to však neplatí v Koreji. V Číně neodkládejte hůlky tak, aby hroty směřovaly na jinou osobu, a ve Vietnamu neskládejte hůlky do tvaru písmene „V“. Oboje je špatným znamením, a pokud necháte hůlky svisle zapíchnuté v jídle, je toto gesto spojeno se smrtí.

V Koreji vám k hůlkám dají i lžíci na tekuté jídlo, takto můžete konzumovat i rýži.

Na závěr ještě jedna zajímavost. V Thajsku se hůlky přestaly používat už před 100 lety. Thajská jídla se jedí lžící v pravé ruce a vidličkou v levé, což tu představuje celý příbor. Ovšem vidlička nepatří do úst, jen se s ní přihrne jídlo na lžíci. Nůž v Thajsku na stůl nepatří, v souvislosti s budhistickým vnímáním představuje symbol agrese. Výjimku tvoří  tzv. lepkavá rýže, ta se v Thajsku jí rukou.

Jedení rukama

Jedná se o nejrozšířenější způsob konzumace jídla u stolu. Přiznejme si, že se běžně pustíme v našich restauracích do pizzy rukama a nikomu to nepřipadne zvláštní. Má to totiž tak být, pokud tedy nejste v hodně noblesním podniku, kde vám pizzu nakrájejí. Tradice jedení rukama se nazývá „kamayan“ (z ruky) a pochází z oblastí Blízkého východu.

Jíst rukama je normou především v zemích jihovýchodní Asie, jako je Malajsie, Indonésie, Srí Lanka a Indie. Každá restaurace ve zmíněných zemích vám nabídne možnost umýt si ruce a při jídle se používá zásadně pravá ruka, nikdy se nepoužívají obě. Tedy pokud nesáhnete po sklenici s nápojem. K mnoha indickým jídlům dostanete chléb naan, který může sloužit i jako lžíce a stolování se tak vylepší. Někdy může být problém dostat sousto do úst, aniž byste museli strkat do pusy prsty. Stačí se naučit techniku, kdy jídlo zatlačíte do úst palcem, mám na mysli palec u ruky…

Proč jedí východní kultury rukama? Indové to vysvětlují příslovím, že tento způsob konzumace nasytí nejen tělo, ale i ducha. Navíc v hinduistické víře představuje každý z pěti prstů prostor, vzduch, oheň, vodu a zemi. Musíte uznat, že není nic divného, že takový mocný orgán používají ke konzumaci jídla.

Co je správné?

Všechny tři vzpomínané způsoby stravování odpovídají kultuře a místu stravování. Jenom pro zajímavost: klasickým příborem jí na světě okolo 1,5 miliardy lidí, hůlkami možná o trochu víc, asi 350 milionu lidí používá nůž a ruce. Pouze rukama jí dokonce přes 2-3 miliardy lidí.

Ovšem důležité je jíst, ať už kdekoliv nebo čímkoli, tak, aby to odpovídalo tradici a kultuře daného místa a nebudilo pohoršení.

Co lze dnes vidět při používání příborů v našich restauracích, je mnohdy až alarmující, a přitom stačí málo. Naučit se jíst kulturně, ať jste kdekoliv.

Dagmar Heřtová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít