Přidal jste se ke kolegům z katedry botaniky Přírodovědecké fakulty do jejich expedice. A oni, jak jsem četla, zkoumají metodou průtokové cytometrie variabilitu ve velikosti genomu u tří široce rozšířených druhů rostlin Jižní Ameriky. Prosím vás, můžete to přeložit?
Zkusím to zjednodušit. Toto navazuje na studii, která už probíhala v Chile o dva roky dříve, kdy se tyto tři druhy vytipovaly. Ony mají veliký areál a v rámci toho areálu se liší velikost jejich jádra.

Přehrát

00:00 / 00:00

„Židlička pro tchyni“ se v přírodě nachází jen na dvou lokalitách, přitom v komerčních pěstírnách existuje v miliardách kusů. Je to paradox – rostlina, kterou má ve sbírce každý, je v přírodě ohrožená, říká kaktusář Tomáš Procházka

Je takový přístroj, který se jmenuje průtokový cytometr, kde je taková tenká trubička, kterou – poté, co nasekáte vzorek rostliny – letí ta jádra a prosvěcují se laserem. Laser je schopný z toho odečíst velikost jader, která se liší v rámci areálu. Předpokládá se, že to je hodně důležitý mechanismus evoluce.

K čemu je dobré toto zjistit?
Tam je překvapivé, že některé druhy mají areál malinký a některé mají veliký. A zjišťuje se, proč má ta rostlina tak veliký areál. Jestli třeba proto, že umí mít různou velikost genomu, umí různé geny třeba zapínat nebo vypínat podle toho, jak se jí to hodí v tom kterém typu prostředí…

Když má veliký areál, tak se potká s různými typy prostředí – někde je sucho, někde je vlhko, větší zima, menší zima a tak dále. A to může samozřejmě v budoucnu způsobit, že se tento druh postupně rozpadne na víc druhů, takže můžete pozorovat evoluci v přímém přenosu.

Můžeme evoluci zažít třeba u azorely, což je miříkovitá rostlina – třeba jako naše mrkev?
Přesně tak, ona je příbuzná mrkvi. Na první pohled byste to do ní neřekla, protože to je takový pichlavý keříček. Ale to, jestli tam evoluci nebo něco zajímavého budeme moct pozorovat, se zjistí, až se zanalyzují vzorky. Teď je to posbíráno, nějaká variabilita v tom je. Teď se dají dohromady data z Chile a z Argentiny a uvidí se, bude z toho nějaký odborný článek.

Co bylo nejnáročnější, když jste pátral po kaktusech, a teď jste tam s kolegy nacházel mrkev a podobně?
Náročné na tom bylo stihnout to všechno. Kolegové šli primárně po těchto druzích a mě zajímalo svým způsobem všechno, a kaktusy v první řadě. Člověk vyskočí z auta, teď se hledá buď azorela, nebo ten berberis a já se u toho snažím ještě najít nějaký ten kaktus, který je často zašitý v křoví nebo v nějaké puklině u skály, není hned na první pohled viditelný.

Našel jste tam nějaký zajímavý kaktus, který by se mohl objevit i ve vaší botanické zahradě Na Slupi?
Ano, našli jsme. Pohybovali jsme se tedy v oblasti, která není na kaktusy až tolik bohatá. Třeba severní Argentina je daleko známější kaktusářka, těch druhů je tam víc. Ve střední a jižní části Argentiny, kam už zasahuje Patagonie, je míň druhů.

Ale zajímavé je to, že jsou často mrazuvzdorné, protože v té oblasti pravidelně mrzne. Takže u nás jdou pěstovat třeba i celoročně venku, když se splní nějaké podmínky.

Květy jako origami

Kdysi jsem četla, že by možná ve střední Argentině mohly růst rostliny, které jsou něco jako medúzy, že žahají. Nebo možná jako naše kopřiva?
Ano. Jakmile rostlina nějak píchá nebo žahá, tak mě to zajímá, jak jsem primárně kaktusář…

Sáhnete si na ně vždycky?
Někdy spíš nedopatřením. Takže jsem si vyzkoušel, že opravdu žahá. Jsou to rostliny z čeledi Loasaceae a jsou to kytky, které mají – to vidíte na první pohled – listy pokryté žahavými trichomy, podobně jako u naší kopřivy, ale někdy i mnohem hustěji.

Co je na nich ale hezké, jsou květy, které jsou nesrovnatelně krásnější než u kopřiv. Jsou takové složitě ornamentální, skoro jako když vystřiháváte origami. Jestli znáte třeba stapélie, které mají v květu takový složitý vzor, tak loasy jsou něco podobného.

Jihoamerické skalničky, včetně těch, které jste viděl a část semen jste přivezl, jsou prý opravdu velkou výzvou pro pěstitele. To byl ten důvod, proč jste je chtěl nasbírat?
V podstatě by se to tak dalo říct. Kromě toho, že jsou krásné, tak je to opravdu výzva. Z nějakého důvodu se poměrně špatně pěstují, když to srovnám třeba se severoamerickými skalničkami. Důvodů bude asi víc – ty rostliny rostou v poměrně vysokých nadmořských výškách, je tam obrovská radiace a nestálý pohyb vzduchu, takže substrát, ve kterém rostou, je často sopečný popel bez nějaké organiky.

Ty rostliny u nás hrozně trpí na houbové choroby, takže bude potřeba zjistit, jak na ně. Materiálu v podobě semen mám relativně dost a mám nějaké tipy, co s tím dělat. Někdo to občas pěstuje, zkouší se střídavými úspěchy, takže uvidíme. 

250 let od založení

Letos je to 250 let od založení vaší botanické zahrady, ale Na Slupi jste vlastně o 100 let méně…
Tam jsme se přestěhovali – nebo já jsem u toho nebyl, zahrada se tam přestěhovala. (směje se) Zahrada byla založena původně na smíchovské straně. Ale byly často povodně, takže usoudili, že to nemá úplně perspektivu.

Myslím, že v roce 1898 se to pak otvíralo na Slupské stráni. Ale je fakt, že dodneška z té doby máme některé rostliny v zahradě. Třeba ty obrovské cykasy, co jsou ve skleníku ve vstupní hale, by údajně měly pocházet z původní zahrady na Smíchově.

Jak se bude v Botanické zahradě PřF UK oslavovat výročí jejího založení? Kdy je ideální doba pro přesazování kaktusů? A jak se mají správně „probouzet“ po zimě? Poslechněte si celý rozhovor výše.

Patricie Strouhalová, krt Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít