Je v nich horko k zalknutí, během tajfunů do nich prší, jsou pomalé, ale obyvatelé Hongkongu je milují
Lidé ve městě jim láskyplně říkají Ding Ding a řada z nich ještě pamatuje britské kolonizátory. Řeč je o legendárních patrových tramvajích, které brázdí ulice Hongkongu už skoro 120 let. Jenže se změnou politických poměrů v Hongkongu čím dál tím více lidí věří, že tenhle symbol britské koruny dříve nebo později z ulic zmizí.
Ding Ding vržou a sténají a ulicemi se plouží stejně rychle jako loudavý cyklista. Tyhle robustní tramvaje jsou v podstatě londýnským double deckerem na kolejích. Západní a východní břeh ostrova Hongkong spojují už od roku 1904 a nejdelší linka měří celých 13 kilometrů.
Pan Edward Tau je padesátník, pracuje ve finančním sektoru. „Nevěřím tomu, že tyhle staré britské tramvaje přežijí nástup čínské komunistické vlády ve městě. Časem zmizí a nahradí je nějaký moderní typ městské dopravy, elektrický vlak, nebo něco podobného,“ věští.
Těžkotonážní tramvaj využívá denně při cestě z práce a má radost, že na trati, zastávkách i uvnitř tramvají se celá desetiletí prakticky nic nemění.
„Rád bych řekl, že tradice a konzervatismus přeci patří k Britské koruně, ale v dnešním Hongkongu bych se za to mohl rychle dostat do problémů,“ říká mi pan Edward, naskakuje na Ding Ding číslo 3 do stanice North Point a mizí v zákrutě mezi mrakodrapy.
Hongkong už není co býval
Hongkong je dnes už jen odleskem nablýskaného turistického magnetu. Není ani finančním dravcem světových trhů a už vůbec ne výspou britské demokracie v čínském světě. V úmyslně řízeném pádu města se nakonec nejlepším spojencem čínských komunistů ukázal covid.
„Zavřelo se tady naprosto všechno. Burza, přístav, letiště, univerzity. Všechno, co dělalo Hongkong Honkongem a poutalo nás k západnímu, demokratickému světu komunisté omezili, okleštili, dostali pod kontrolu. Zůstávám tu už jen kvůli rodičům,“ říká pan Chen, který pracuje v jednom z místních turistických center.
Život jako vězení
Tři roky neopustil město. Ačkoli se aktivně účastnil demokratických protestů před dvěma lety, policie ani čínské tajné služby si pro něj nakonec nepřišly. V sedmimiliónovém covidovém vězení jménem Hongkong uvízli také desetitisíce Filipínců, Indů, Bangladéšanů nebo Pákistánců, se kterými stojí i padá zdejší ekonomika.
Stále více hongkongských novinářů pokrývá domácí dění ze zahraničí. Bojují proti čínské cenzuře
Číst článek
„Tři roky jsem nebyla doma na Luzonu, na Filipínách. Pracuji jako pokojská v hotelu, jenže nepřijeli žádní turisté, takže mzda mi spadla na třetinu a nebýt přátel, finančně bych nepřežila. Přitom jsem tady už jedenáct let právě proto, abych vydělala peníze pro svou rodinu na Filipínách,“ bilancuje Filipínka ve středních letech, paní Elí Trio.
Víra některých v čínskou vládu
Každou neděli se schází se svými krajany v rohovém podchodu pod ulicemi Queens Road a Ship Street. Její obavy z měsíců a roků příštích nejsou liché, jak potvrzuje jedna z účastnic pro-čínského shromáždění v parku Chater Garden:
„Město má novou, lepší vládu. Ta už se postará, aby bylo dost práce hlavně pro místní obyvatele. A také pro Chany, etnické Číňany, kteří přijdou z pevninské Číny!“
Ve světle takových prohlášení už člověk lépe chápe strach starousedlíků, že jednou možná jejich britské Ding Ding zazvoní naposledy.
