„Je ale pravda, že i tady začínají být na mladou generaci tlaky. Tím nemyslím politické tlaky, ale to, že společenská instituce jako taková se mění. Klíčové slovo je evaluation - hodnocení. To přišlo z byznysu a přeneslo se to do univerzit a všichni teď hledají granty a peníze, musíte být výkonní,“ přibližuje Rupnik svoji zkušenost s prolínáním světa intelektu a ekonomie.

„Měl jsem ještě to štěstí, že jsem přišel do akademického světa v době, kdy jsem mohl dělat to, co mě bavilo a co jsem chtěl. A mám autonomii,“ dodává historik, který do 15 let vyrůstal v socialistické Praze.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Při vzpomínkách na své dospívání v Praze popisuje Rupnik způsob, jakým jako dítě vnímal atmosféru komunistického režimu: „Byly to reakce na to, co jsme viděli kolem sebe. Věděli jsme třeba, že musíme stát frontu prakticky na všechno. Pamatuji se, že v době kubánské krize najednou zmizel ocet. Protože někde se proslechlo, že když se zabalíte do bílého prostěradla s octem, tak vás to může chránit proti jadernému ozáření.“

Dodává přitom: „Chtěl jsem udělat dobrý skutek, byla fronta a já jsem přinesl domů ocet. Maminka mi pak vynadala, proč nosím domů věci, které nikdo nepotřebuje.“

Ocet, dezinformace a fronty

Muž, který bádá v historii komunistického Československa, vzpomíná na skutečné reálie doby a na informační zdroje, které nepokřivují skutečnost a otevírají dveře do západního světa.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jacques Rupnik, politolog a historik, je hostem Osobnosti Plus.

„Poslouchali jsme Svobodnou Evropu - ne kvůli politice, ale kvůli hudbě. A pak si samozřejmě poslechnete i ty zprávy. A najednou přijde rušička. Takže to chápete, i když zprávy neslyšíte a je vám dvanáct.  Najednou, už v tomhle věku víte, že je nějaká zdejší pravda a je nějaká pravda vnější,“ vypráví.

Na otázku moderátorky, proč má slovo intelektuál tak pejorativní nádech, odpovídá: „Myslím, že jedním z důvodů je, že intelektuál se plete do věcí, na které není nějak odborně kvalifikován. To je rozdíl mezi intelektuálem a odborníkem. Lidé, kteří mají vysokoškolské vzdělání, nejsou nutně intelektuálové. Mají odborné vzdělání a tomu se říkalo inteligence. Intelektuál je ale právě ten, který se neomezí na svůj obor a který se snaží chápat širší souvislosti. Obecný pojem intelektuála je angažovanost." 

Na příkladu filosofa a mluvčího Charty 77 Jana Patočky, kterému se stal osudným vyčerpávající policejní výslech, Rupnik dokládá, že je tu schopnost intelektuálů se pro angažovanost i obětovat. „Václav Havel tomu říkal odpovědnost jako osud,“ říká.

Kdo je liberál?

V úvaze o současném liberalismu a nad tezí moderátorky, že je tento vývoj a směr voláním po stále větších zásazích státu, říká politolog: „Političtí liberálové se už od poloviny 18. století snažili zavést nejen co největší autonomii ducha vůči moci či církvi, ale zároveň také vládu zákona.“

„I liberálové věděli, že vaše práva existují, jen pokud je tady nějaký stát, který je může zaručit. Jinak je to válka všech proti všem. Proto potřebujete státní moc. Ale vy zase nechcete, aby tato moc, která zaručuje bezpečí, se vměšovala do vašeho soukromí. To je otázka stará už dva a půl tisíce let, otázka bezpečí a svobody,“ říká odborník.

Zmiňuje přitom paradox, který řeší státy v současné době ve smyslu ochrany občanů před terorismem či zneužíváním dat, a zároveň před sebou samým — pokud jeho složky mají právo odposlechu či nahlížení do internetové komunikace.

Barbora Tachecí, Kateřina Tesařová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít