Pro ty, kdo odmalička čelí násilí, se zlo stává normou, říká neuropsycholožka
„Psychika je mocnější, než si myslíme,“ tvrdí klinická neuropsycholožka a spoluautorka knihy Tajemství duše ukrytá v mozku Lenka Krámská. Je podle ní někdy překvapující, jak se mohou problémy v rámci rodiny nebo minulá traumata znovu aktivizovat. Co z dění v mozku mohou dnes zviditelnit zobrazovací technologie? Jak se dají mapovat rozdíly mezi vědomými a nevědomými procesy? Odpovídá v rozhovoru pro Radiožurnál s Lucií Výbornou.
Jaká je náplň práce klinické neuropsycholožky? Co všechno do vaší gesce spadá?
Daleko více než mozek samotný mě zajímá to, jak se nejrůznější onemocnění centrální nervové soustavy projevují ve fungování člověka. To znamená, jak ovlivňují paměť, kognitivní výkon, pozornost, řeč, ale také jaký mají dopad na celou osobnost a prožívání emoce.
Když potlačujeme naše emoce a vnitřní impulzy, tak to v některých případech může být pozitivní, ale z dlouhodobé perspektivy to není zdravé, říká neuropsycholožka Lenka Krámská. Poslechněte si celý rozhovor
A co se týče náplně, tak velký balík práce je diferenciální diagnostika u různých onemocnění, zda se jedná o potíže v rámci neurologického onemocnění, nebo zda se jedná o funkční neurologickou poruchu. Rozsah diagnóz je pestrý, nevyhýbají se nám ani diagnózy psychiatrické. Musím říct, že v klinické praxi vyšetřujeme nejrůznější pacienty a pacientky.
Duševní zdraví je téma, které se hodně popularizuje. Chápeme už, jak důležité je se o něj starat?
Za 20 let praxe vidím posun, zvlášť ve velkých městech. Dneska není taková výjimka, že řada lidí, i když nemají vážné zdravotní problémy, dochází k psychologii, na psychoterapii. Ale jsou oblasti, kde dostupnost péče není velká, jsou to třeba lidé z malých vesnic, kde lékaře navštíví výjimečně, natož psychologa. Tam péče o duševní zdraví na takové úrovni není. A také jsou kulturní odlišnosti – v Česku na prevenci příliš nedbáme. Třeba ve Spojených státech je zdravotní péče drahá a důraz na prevenci je daleko větší.
Co rozhoduje o tom, že někdo je schopen zvládnout obrovské zřetězení těžkostí a někdo se při menším problému hroutí? I když nejsou ani malé, ani velké problémy…
Velkou roli hraje to, jak jsme osobnostně ustrojení, co jsme dostali z dětství, jak jsme dokázali zvládat překážky, jakou jsme měli podporu ze strany důležitých osob v našem životě. Každý máme copingové mechanismy – vyrovnávání se se zátěží. Potom jsou to další charakteristiky osobnosti: jsou lidé, kteří mají pevnou vůli, vnitřní motor, motivaci zvládat překážky.
„Velmi důležitou roli hraje postoj pacientů k nemoci a léčbě, jestli změní životní styl a začnou žít zdravě“
A potom jsou lidé, kteří si tolik nedůvěřují, jsou úzkostní, nejistí, neurotičtí, když vidí překážku, mají tendenci to vzdávat. Takže v tomto se velmi lišíme a pro nás je důležité během vstupního rozhovoru s pacientem či pacientkou zjistit, jaké mechanismy vyrovnávání se zátěží má, protože i to nám hodně poví, jak bude zvládat hospitalizaci nebo zákrok.
Ve své gesci máte mimo jiné i obrovský balík psychosomatických poruch, kdy člověk objektivně chátrá, ale neví, co mu je. Co s nimi děláte?
S velkým množstvím psychosomatických pacientů se setkáváme nejenom ambulantně, kdy nám je posílají neurologové nebo praktičtí lékaři, protože mají různé bolesti zad nebo potíže s dýcháním. Ale velké množství lidí vidíme v rámci centra pro léčbu epilepsie na monitorovací jednotce, kde přijímáme ty, kteří přijdou primárně s diagnózou epilepsie. Ale až polovina má různé takzvané psychogenní neepileptické záchvaty, které spadají do problematiky psychosomatických obtíží.
Psychogenní záchvaty znamená, že nemám reálnou epilepsii, ale jsem schopna mentálně si přivodit nějaký záchvat?
Neřekla bych vědomě, psychika to nějakým způsobem udělá, že se projeví záchvatem, který není epileptický, který nemá žádný korelát na EEG. U těchto pacientů je zřejmé, jak velkou roli hraje psychika. Někdy je překvapující, že problémy v rámci rodiny, konflikty, minulá traumata, která člověk zažil před 20 lety, se mohou znova aktivizovat a projevit tímto příznakem. Psychika je velmi silná a mocná, v tomto smyslu mocnější, než si myslíme.
30:59
Ptát se sebe, kde jsem a co potřebuji. Smysly a pocity nás kotví v realitě, radí psycholog Světlák
Číst článek
Dokážete rozlišit, co je vytěsňování a co je potlačování emocí?
Oba tyto psychologické mechanismy slouží k tom, abychom nepustili do vědomí nepříjemné obsahy. Když něco vytěsníme, děláme to nevědomky, nejsme si vědomi toho, že nás to může ovlivňovat, třeba nějaké trauma nebo vnitřní konflikt. Kdyžto potlačování děláme všichni, potlačujeme emoce, impulsy. V některých případech to může být pozitivní, je to obranný mechanismus, který nám slouží v běžném životě, ale z dlouhodobé perspektivy to není zdravé. Jsou to dva obranné mechanismy, z nichž jeden děláme více vědomě, ten druhý si žije svým vlastním životem.
Kdybyste mohla znát odpověď na otázku, která vás jako neurovědkyni opravdu trápí, jaká by to byla? Co byste ráda věděla z toho penza, co se ještě neví?
Trápí mě, proč se lidé chovají zle a ubližují slabším. Každý člověk, který má trošku empatie, tak když vidí slabšího, má tendenci pomáhat. Chtěla bych vědět, proč a jak tomu zabránit, aby se nedělo zlo.
Jsou lidé, kteří se narodí už vybavení zlem?
Existuje celá řada studií. Je pravda, že u lidí, kteří vyrůstají v těžkých podmínkách, odmalička čelí traumatizaci, násilí, agresivitě, zneužívání, dochází k přenosu do dalších generací, protože si bohužel osvojí jinou normu než běžná společnost. Když máte laskavé rodiče, kteří o vás pečují a poskytují vám bezpečí, máte tuto normu. Když vyrůstáte v rodinách, kde se děje násilí, zneužívání, koncentrované zlo, ovlivní vás to na celý život. Je to něco, co člověk vnímá, takový je svět, nepochybuje o tom – stane se to jakousi normou.
Co všechno obnáší práce neuropsycholožky? A jak důležitá je podpora rodiny při léčbě nemocných? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.
