Odtrhl se od komunistů a vytvořil Levý blok, voliče ale Ortmanovi 'vyluxoval' Zeman
Obhajoval Davida Berdycha v kauze, která je jedním z největších případů organizovaného zločinu v historii české kriminalistiky. Řeč je o advokátovi a specialistovi na trestní právo Jaroslavu Ortmanovi. Ne každý ale asi ví, že tento často citovaný právník byl taky politikem. V 90. letech zasedal v parlamentu a stál u vzniku strany Levý blok, která se odtrhla od KSČM. Později byl předsedou této strany.
V době normalizace byl Jaroslav Ortman tři roky soudcem. Právě tato práce podle něj byla důvodem, proč v roce 1977 po studiu práv vstoupil do Komunistické strany Československa.
„Na soudu, tam bylo prostě kladivo, tam mi to řekli a já jsem to udělal. Mně se do advokacie nechtělo a jinou možnost jsem ve státních službách neměl.“
Vstup do strany pro něj morální dilema nepředstavoval, jak ostatně sám Ortman přípomíná.
„Ne všichni komunisté byli darebáci, to byli normální lidé, kteří prostě věřili falešné ideologii, což říkám teď, že falešné ideologii. Já jsem tam vstupoval z pragmatických důvodů – žádný ideový motiv jsem pro to neměl. Nikdy jsem politické věci nesoudil, soudil jsem obecnou kriminalitu, to znamená krádeže, loupeže a podvody,“ dodává.
Po sametové revoluci pokračoval v nástupnické KSČM: „Mnou otřáslo chování jiných mých spolustraníků, kteří zašlapávali stranický legitimace do hnoje. Já jsem tam setrval jen proto, že mě to uráželo, že mnozí lidé, kteří zakládali Občanská fóra, tak najednou změnili názor. Já jsem se prostě nechtěl takhle změnit, tak jsem tam setrval.“
Vznik Levého bloku
Spolustraníkům pak právník Ortman připravoval pozměňovací návrhy zákonů a v roce 1990 se stal poslancem České národní rady. Mandát obhájil i o dva roky později, když komunisté kandidovali v koalici Levý blok spolu se stranou Demokratická levice.
Po neúspěšném pokusu bývalého předsedy KSČM Jiřího Svobody komunistickou stranu zreformovat a přejmenovat, stál Ortman za vznikem nového uskupení. Oddělilo se z KSČM a mělo stejný název jako původní volební koalice.
„Bylo to chytračení, to se přiznám. Já jsem prostě věděl, že s názvem, který nikdo nezná, neprorazím. Já jsem si říkal, že pokud se komunisti zbláznili a vrhli se zpátky do 50. let, tak ať si tam zůstanou, ale já budu pokračovat s tím názvem Levý blok. Já jsem chtěl tu stranu, to se vám přiznám, vytvořit jako levicovou alternativu, ale můj sen byl ji dotáhnout do středu.“
Komunistická strana reagovala tak, že Ortman spolu s dalšími zneužili volební značku. Poslanecký klub koaličního Levého bloku se později rozpadl na tři části. S Ortmanem ale zůstala většina zákonodárců. Předsedkyní nové strany Levý blok byla nejdříve Marie Stiborová, Ortmana do čela zvolili až v roce 1995.
Zeman všechno vyluxoval
O rok později utrpěla strana porážku ve sněmovních volbách. „To byl nástup Miloše Zemana, který vlastně vyluxoval všechno nalevo od něj a v podstatě všechny strany jsme padly na kolena. On ty lidi omámil tvrzením: neházejte hlasy malým stranám, dejte je mně,“ vzpomíná Ortman.
Koncem roku 1996 se ještě pokusil prosadit v senátních volbách na Berounsku – bez úspěchu. Pár měsíců potom rezignoval na funkci předsedy Levého bloku. „Dospěl jsem k závěru, že na to nemáme peníze, sílu, členskou základnu, nemáme na to jméno. Ze zrníčka v písku asi žádná velká rostlina nevykvete.“
Od té doby se Jaroslav Ortman živí advokacií. V roce 1998 kandidoval do zastupitelstva v Hořovicích, kde žije, jako nestraník za ČSSD a stal se radním. Návrat do politiky neplánuje.
Podcenění značky
Podle politologa Lukáše Jelínka z Masarykovy demokratické akademie blízké ČSSD není překvapením, že chtěl Ortman dostat Levý blok do středu politického spektra. Stejně jako jeho předchůdce Jiří Svoboda je Ortman člověkem, který do KSČ vstoupil z pragmatických a ne ideologických důvodů.
Česká komunistická strana je podle Jelínka ve srovnání s ostatními středo a východoevropskými komunistickými stranami nejméně reformovaná a po roce 1993 začala být pro lidi Ortmanova typu těsná: „Programové stanovy upravila mírně, tak aby nadále útočila na radikálně levicový elektorát, a to se části komunistických funkcionářů nelíbilo už v roce 1990. V okamžiku, kdy nastoupil do čela strany Miroslav Grebeníček, který posílil to podle některých až stalinistické podání radikálně levicové myšlenky, tak pro komunistické reformátory začala být KSČM těsná.“
Ortman a ostatní, kteří se pokoušeli o založení alternativní strany, si ale neuvědomili to, co je podle Jelínka klíčové – totiž že čeští voliči, a zvláště ti levicoví, často volí značku a ne konkrétní jména. To stálo i za neúspěchem nové strany Jiřího Paroubka, protože lidé volili raději zavedenou ČSSD.
