Ředitel azylového centra: Některé bezdomovce už na první pohled ani nepoznáte
Když před 19 lety s charitou začínal, bylo jich v pražském Karlíně „šest statečných“. „Dnes je nás 30 a práce se radikálně změnila,“ řekl ve vysílání Českého rozhlasu Plus ředitel Azylového domu svaté Terezie Stanislav Fiala.
Špinavý, zarostlý, opilý, s levným krabicovým vínem v ruce a často i žebrající člověk u obchoďáku, který dělá neplechu. Takto zažil bezdomovce zřejmě každý. Všichni ale nejsou takoví.
„Když přijdete k nám do azylového domu, na mnoha z nich nepoznáte, že nemají vlastní domov. Vstávají ještě před budíčkem a odcházejí do práce. I tak dnes vypadá bezdomovectví,“ líčí ředitel Fiala.
Pokud je práce sociálních pracovníků dobrá a padne na úrodnou půdu, klient jednoho dne odjede a už se nevrátí.
„Funguje jako každý jiný, má práci, kde bydlet, a ti šťastnější dokonce svou rodinu… I ten, kdo se z ulice dostane, má ale málokdy vnitřní motivaci přijít a poděkovat. Dozvídáme se to obvykle oklikou. Častější je ale negativní zpětná vazba, kdy člověk odejde, myslíme si, že je všechno fajn a v pohodě, ale on se za rok vrátí a je na tom stejně nebo hůř.“
Přibývá seniorů a mladých
Podle Fialy se změnil nejen způsob práce sociálních pracovníků, ale i způsob vnímání bezdomovectví. „Lidé dnes mají víc informací, společnost si víc uvědomuje, že žijeme ve složité době, která klade nároky na každého. Ne každý to zvládne. Jsou lidé, kteří měli v životě smůlu, dostali do vínku zdravotní problémy nebo je na ulici dovedly nejrůznější okolnosti,“ popisuje.
Co se dál mění, je struktura klientů. Přibývá starších lidí, kteří mají navíc nemalé zdravotní problémy, na druhé straně roste počet mladých.
Bezdomovcem se podle Fialy málokdy stane ten, kdo má pouze jeden, samostatný problém. „Téměř vždy je souhrn několika dlouhodobých a neřešených problémů. Ale že by se někdo dostal na ulici ze dne na den? To by byl dost mimořádný případ.“
Největší procento bezdomovectví je pak u těch s velmi pošramocenou sociální anamnézou. Není ale už nic výjimečného, pokud se na ulici dostane člověk s vysokou školou. „Většinou jsou bez rodiny, pocházejí z nefungujícího zázemí nebo dětských domovů. Často mají za sebou kriminální minulost a závislosti. Nejen na alkoholu nebo na drogách, ale máme i hodně gamblerů. Mají dluhy, několik exekucí a všechno dohromady je vyžene na ulici.“
Můžou si za to sami?
Dá se říct, že si bezdomovci mohou za svůj osud sami? „Je to paušalizující názor, který ale u někoho platí, a u někoho ne. Taky potkáte takového chudáka, kterému se v životě stala taková neblahá souhra událostí, že na něj podobný odsudek neplatí. U druhého zas vidíte obrovské osobní lajdáctví a přístup k životu, že se vlastně ani moc nedivíte, že skončil až na ulici.“
Právě proto je prý tak důležité, aby sociální pracovníci s klienty mluvili a ptali se na důvody. „Všechno se nikdy nedozvíte napoprvé. Celkový obrázek se vám z mnoha střípků propojí až po čase,“ dodává Stanislav Fiala.
