Jako křeček vyndaný z kolečka, na dlouhé cestě pookřávám. Stačí začít malými krůčky, říká vytrvalec
Tisíce kilometrů chůze nejdelšími stezkami světa zvládá extrémní vytrvalec lépe než běžný chod společnosti. „Nejhezčí je mít cíl a mít cestu, v normálním životě mi to občas chybí. Ten měsíční kolotoč, kdy člověk pracuje, shrábne peníze a někde je odevzdá, to je takové křečkování,“ říká pro Radiožurnál trekař Petr Kosek. „Když lidé udělají nejdřív malé krůčky, na kterých se rozkoukají, tak si myslím, že se přestanou bát,“ láká vytrvalec.
Když se teď dohodneme, že spolu vyrazíme na třísetkilometrový pochod Českem, kolik bude vážit váš batoh?
Když půjdu úplně extra nalehko, tak třeba pět kilo – bez jídla a vody, jen to vybavení. Kdybych si vzal knížku a nějaké extra věcičky, abych měl žůžo labůžo, tak třeba pět a půl.
Vše, co zvířatům voní, musí na strom. Srnky nám ze stanu vytahaly a sežvýkaly pohorky, vypráví Petr Kosek
Takže rozdíl mezi diskomfortem a komfortem je půl kila?
V Čechách asi jo. Jsou extrémnější místa, kde to budou třeba dvě kila, ale jinak je to otázka tak kila.
Jak dlouho by trvala příprava té cesty?
Tak to může trvat déle. Já jsem plánovací typ. Moje fyzická schránka je taková chabá, jsem docela chcípák, takže se potřebuji udržovat v nějaké jistotě.
Přece nemůžete po těch tisících kilometrech v extrému říct, že jste chcípák.
Je to tak. Když jsme šli s tehdejší přítelkyní nebo potom s manželkou ten Continental Divide, tak v momentech, kdy já klepu kosu a jsem úplně na sesypání, jsou holky úplně v klidu.
Musím o sebe hodně pečovat, aby ta mašina jela na 110 procent. Plánování potřebuji, abych měl všechno, co mě udrží v chodu, plánuji dlouho a rád.
Protože se člověk těší a už se mentálně vidí na té trase.
Když prohlížím mapy, tak se cítím úplně, jako když jsem v osmi až deseti letech listoval Rychlými šípy, kde plánovali svoje výpravy. Pro mě není plánování utrpení, pro mě je to doopravdy zábava.
Zanechat křečkování
Vy jste z těch velkých tras jako první ušel Pacifickou hřebenovku: 4265 km, plus mínus. Teď už bývá na Pacifické hřebenovce docela narváno. Co vás ale přimělo, že jste se vydal jako první na takovou cestu?
Je to dost dlouhé, bylo to pro mě nepředstavitelné. V té době jsme s kamarádem lezli, bouchali jsme big bowly v Yosemitech. Prostě se to tak sešlo – nějaká zranění, už toho bylo dost – a říkal jsem si: hele, já chci být v horách, chci být venku, ale už asi ne lezení.
S tehdejší přítelkyní Markétou jsme trávili hodně času na trecích a říkali jsme, že by to chtělo najít něco, kde budeme spolu venku. A pak to nějak kliklo – hele, slyšel jsi o Pacifické hřebenovce?
30:47
Chci být poutník a putovat. Spím venku, abych nenarušil rytmus, říká čtyřiašedesátiletý chodec
Číst článek
Tak jsme na to koukli a najednou to dávalo smysl: být čtyři měsíce v horách, jít na sever, nemuset řešit neustálé balení, vybalování a shánění volna. Člověk opustí svůj „normální život“, vezme batoh a jde na sever.
Ono to takhle zní úplně neuvěřitelně. Co je krásného na tom svobodném pohybu v přírodě?
Asi všechno. Velká část je podle mě odměna, že to člověk dokáže – když zjistíte, že jste schopný jít 30, 40 i 50 kilometrů denně, vidět kus světa a zvládáte to.
A potom mít ten cíl. Pro mě je vlastně nejhezčí mít cíl a mít cestu, protože v normálním životě mi to občas trochu chybí. Takový ten měsíční kolotoč, kdy člověk pracuje, pak shrábne peníze a někde je odevzdá, to je takové křečkování.
Takže najednou, když toho křečka vyndáte z kolečka a ukážete mu, že se může někam dostat, tak to jsem já, pookřeji. Když mám cíl a cestu, tak jsem šťastný.
Jsem ráda, že jste zmínil toho křečka. Myslíte si, že žijeme v toxické době? V době, která produkuje závislost jako hlavní atribut systému?
Aha, takhle jsem nad tím jako úplně nepřemýšlel.
Ale mluvíte o křečkovi v kolečku...
Asi dost nás je takto chycených. Tak je ta společnost dneska postavená a směřuje asi do čím dál větší izolace a zneužití člověka. Bude to asi trochu nezdravé.
Proč se lidé bojí na tu cestu vyrazit?
Protože je to obrovský krok a protože vynechali ty kroky předtím. Ve chvíli, kdy si zkusím pár menších projektů a přijdu na to, že nemám problém spát dvě noci venku, vždyť já ten batoh v pohodě unesu. A vždyť 30 kilometrů za den zvládne úplně každý. Když udělají nejdřív malé krůčky, na kterých se rozkoukají, tak si myslím, že se přestanou bát.
Ono je to těžké: když se člověk z korporátu zvedne od počítače, nemá za sebou vůbec nic a rozhodne se jít, tak je to obrovský krok, krom toho, že se bojí oprávněně. Takový skok není úplně dobrý pro nikoho – záchranné akce, špatná pověst a tak. Takže dělejte malé krůčky.
Kudy vedou stezky takzvané Triple Crown? A která zvířata nadělala Petru Koskovi na cestách potíže? Poslechněte si celý rozhovor v horní části článku.
