Modlitba je jako jídlo. Je potřeba pravidelně a za všech okolností, radí buddhističtí mniši v Soulu
Když se budete procházet jihokorejským Soulem, budou se nad vámi tyčit mnohapatrové mrakodrapy. Moderní skleněné výškové domy jsou všude. O to překvapenější budete, když v samém srdci Soulu objevíte buddhistický chrám. Starou, pestrobarevně pomalovanou dřevěnou budovu, ve které jsou tři zlatí buddhové v nadživotní velikosti. Ruch desetimilionového velkoměsta se na tomto místě zklidní. V chrámu Jogyesa natáčela reportérka Jana Magdoňová.
Z rušné ulice odbočím ke staré dřevěné bráně, za ní je podlouhlé jezírko a malý dřevěný můstek. Pak už se přede mnou otevírá chrámové nádvoří a hlavní budova, kde jsou sochy Buddhy i budovy pro místní mnichy. Před chvílí začala modlitba, která potrvá i hodinu a půl.
„Daeungjeon je nejdůležitější část chrámu. Je to místo velkých hrdinů. Jsou v něm tři sochy Buddhy. Uprostřed sedí Surkgahmohnee buddha, odkazuje na historii. A po stranách jsou buddha lékařství, který vládne východnímu ráji a uzdravuje a Amita bul – buddha západního ráje, který se modlí za mrtvé,“ vysvětluje mi Seyong Lee z kanceláře chrámu.
Lampiony jako modlitby
Hned vedle hlavní haly jsou bílé lampiony s černými znaky a na nich provázky přivázané kartičky. Lampiony jsou na stejné straně jako buddha Amita bul.
„Pro buddhisty je nejdůležitější konzistentnost. Amita bul symbolizuje minulost, Surkgahmohnee buddha současnost a buddha lékař budoucnost. Buddhisté věří, že po smrti se dostanou do buddhovy čisté země. Lampiony proto znamenají modlitby za naše předky. Pozůstalí jim na kartičky píšou vzkazy,“ dozvídám se od svého průvodce.
Deník Lucie Výborné: 4505 m. n. m. Nad světem, nad starostmi a se slzami v očích
Číst článek
Teď je hlavní hala plná a desítky lidí se v ní modlí.
„Buddhisté mají modlitby třikrát denně. První je ve čtyři ráno, to je ranní modlitba. V deset dopoledne je polední a poslední je v šest večer. Tyto časy symbolizují dobu, kdy se má jíst jídlo. Takže ve čtyři hodiny je snídaně, v deset oběd a v šest večeře,“ vysvětluje Seyong Lee.
„V chrámu Jogyesa máme ještě jednu modlitbu navíc, ve dvě odpoledne – jako svačinu.“
Zákaz vstupu?
Procházíme dál komplexem chrámu. Seyong Lee mě vede i do modernější budovy, kde se další skupinka lidi modlí už v uzavřené místnosti. Vysvětluje mi, že modlitba tu začíná i končí stejně, je tu ale více soukromí než v hlavní hale. Když vyjdeme ven, vede mě k pomalovaným dřevěným schodům.
Je na nich cedulka zákaz vstupu. Odsune ji a vede mě dál, prý proto, že v Česku jednou byl a je to krásná země, tak mi chce výjimečně ukázat i obrovské bubny na vyvýšené podestě v chrámu.
Každý chrám má bubny a zvon, ale jsou různě velké. Je tu velký buben z kůže, pak dřevěný a železný. Každý symbolizuje něco jiného. Jedním se budí mniši, dalším se bubnuje za mrtvé.
Jakmile skončí modlitba, seznamuji se v kanceláři chrámu s místním mnichem. Jako první mě zajímá, jak je možné vést tak dlouhou modlitbu.
„Je to jednoduché. I když jsme strašně unavení, stejně jíme. Tohle je stejné. Normálně je to v pohodě. Někdy jsem samozřejmě unavený, ale tohle je můj život,“ usmívá se. Zajímá mě, proč si takový život vybral, proč se stal mnichem.
„Lidé se mě na to často ptají. Ptají se na to i mniši mezi sebou. Moje odpověď je ale jednoduchá – kvůli štěstí,“ nezaváhá ani na okamžik. A jak mě ujišťuje, šťastný v chrámu uprostřed velkoměsta opravdu je.
