Říkáte, že imunologie je přemýšlivý obor. Já si za tím neumím vůbec nic představit.
Člověk musí dávat věci do souvislostí. V našem oboru je základem dobrá znalost interní medicíny. Tím, že imunitní systém je vlastně všude, může mít nejrůznější projevy. A právě dávání těch souvislostí dohromady je to, čemu říkáme přemýšlivý obor.

Přehrát

00:00 / 00:00

Alergie má genetický základ. Když jsou oba rodiče alergici a zvlášť když mají stejný projev, riziko pro dítě je až osmdesátiprocentní, vysvětluje profesorka imunologie Jiřina Bartůňková

Takže imunologie je trochu detektivka.
Je to trošku detektivka. Zabere to hodně času povídat si s pacientem či pacientkou, probrat se jeho předchozími výsledky a podobně. Takže třeba na rozdíl od chirurgických oborů, kde musíte jednat hned a rozhodovat se hned, se do toho v imunologii musíte opravdu ponořit a vydedukovat správný směr.

Přemýšlela jsem, kde imunita v našem těle sídlí, a dobrala jsem se dvou zásadních orgánů, a to je kostní dřeň a brzlík.
Ano, je to tak. Máme tzv. centra, která kdybychom přirovnali k nervovému systému, tak to jsou mozek a nervy. Mozkem imunitního systému je to, co jste říkala – kostní dřeň a brzlík. Tam všechny imunokompetentní buňky vznikají z takové jedné pramáti, z kmenové buňky. A pak máme periferní lymfatické orgány, které tvoří uzliny, lymfatickou tkáň sliznic… Dá se říct, že každý kousek těla je prostoupen nějakou imunitní buňkou. Takže je máme všude.

Co se stane, když se imunita obrátí proti nám?
Když se imunita obrátí proti nám, máme tzv. autoimunitní onemocnění. Jsou to chronická zánětlivá onemocnění, kde hraje hlavní roli popletená imunita, která si nás splete s nějakým vetřelcem a začne reagovat – ať už s mozkem, s klouby, s kůží nebo s dalšími orgány. Prakticky každý orgán může být postižen autoimunitou.

Můžete mi popsat, kam se imunoterapie posunula za těch 30 let, co stojíte v čele ústavu?
Před 30 lety imunoterapie, bavíme-li se třeba o nádorových onemocněních, prakticky neexistovala. Teprve někdy po roce 2010 byly schváleny první léky na principu povzbuzení imunitního systému, aby bojoval proti nádorovým onemocněním. Dneska je imunoterapie, zvlášť tzv. checkpoint inhibitory – to je taková speciální skupina léků –, standardní součástí léčby onkologických pacientek a pacientů a posouvá se do prvních linií.

Nádorová imunologie

Jak to vypadalo, když jste před 30 lety s vaší kolegyní zakládaly Ústav imunologie?
Jednak jsem byla tehdy nejmladší přednostka, zatímco dneska už jsem tam skoro nejstarší (směje se). Na oddělení byla docela dobře fungující rutinní laboratoř, ale výzkumná část tam prakticky neexistovala. Měli jsme k dispozici jeden šestibitový počítač Olivetti a všechno jsme museli teprve začít shánět. Za ta léta jsme pracoviště vybavili špičkově pomocí různých grantů a dotací, takže výsledek je velmi hmatatelný.

Byla na začátku nějaká jiná idea, než je třeba teď po 30 letech v rámci celého Ústavu imunologie? Mysleli jste si, že budete dělat něco jiného, nebo se to nijak neproměnilo?
Myslím, že jsme měli určitou koncepci, která se postupně naplňovala. Já jsem přišla do Motola po stáži ve Francii, kde jsem se účastnila léčby dětských imunodeficitů pomocí transplantace kostní dřeně. Tím jsem se zapsala do tohoto oboru, protože jsme tenkrát diagnostikovali jeden opravdu závažný imunodeficit a byla jsem před těmi 30 lety u transplantace pupečníkové krve.

Tím si mě v Motole všimli, protože předtím jsem třináct let dělala na 1. lékařské fakultě na Karlově náměstí, a nabídli mi místo přednostky tehdy vznikajícího Ústavu imunologie v Motole. Moje kolegyně Anna Šedivá se zrovna vracela z Ameriky, takže jsme se dohodly, že půjdeme obě do Motola. Problematiku imunodeficiencí si pak převzala hlavně Anička, protože je pediatrička a je to přece jenom pediatrická záležitost.

Od začátku jsme měli nádorovou imunologii a imunodeficity jako nosná výzkumná témata. Kromě klinické praxe, která v našem oboru zahrnuje hlavně alergologii – různé senné rýmy, astma, vyrážky a podobně – také primární a sekundární imunodeficience. A výzkum byl hlavně na nádorovou imunologii.

Česká stopa

Přispěla česká věda nějakým způsobem ke světovému poznání této disciplíny?
Určitě přispěla, i když byly do určité míry některé naše objevy nedoceněné. Zmíním třeba pana doktora Milana Haška, který objevil jev, kterému se říká imunitní tolerance. Za tu dostal Nobelovu cenu Peter Brian Medawar z Austrálie, ale při své inaugurační přednášce zmínil právě práce Haška z 50. let. Takže některé objevy byly opravdu nedoceněné.

Někteří kolegové a kolegyně emigrovali po osmašedesátém a také se uplatnili ve světové vědě. Například nedávno zesnulý pan profesor Emil Skamene z Montrealu, z McGillovy univerzity. Takže česká stopa v imunologii je určitě velká.

Jsme jako společnost dneska zdravotně odolnější než před těmi 30 lety, kdy vznikl váš ústav? 
Na to se také lidi ptají a většinou mají pocit, že naši předci byli zdraví, protože žili na venkově, měli biopotraviny a podobně, takže byli odolnější. Když se podíváte na statistiky, samozřejmě to tak není, protože dřív – ještě v 19. a na začátku 20. století – byla průměrná doba dožití nějakých padesát šedesát let, a dneska je osmdesát.

Rozhodně tenkrát přežili silní jedinci, kteří se pak mohli dožít vysokého věku, ale osm sourozenců z deseti zemřelo v dětském věku na různé infekce. V tomto je pokrok prostě obrovský.

Je vhodné posilovat imunitu vitaminovými doplňky stravy? Jak velkou roli hraje zdravý životní styl? A jsou dnes děti náchylnější k alergiím než dříve? Poslechněte si celý rozhovor v úvodu článku.

Lucie Výborná, krt Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít