Češi na základně v Antarktidě: Odpočívá se podle počasí. Pokud je krásný den, maká se až do večera
Česká republika je jednou z mála zemí, která má svoji vlastní polární základnu na Antarktidě. Vědci z Masarykovy univerzity v Brně tam už více než 15 let provádějí nejrůznější unikátní výzkumy, které se týkají hlavně dopadů klimatických změn na naši planetu. Hostem Českého rozhlasu Hradec Králové byl geograf a geolog Daniel Nývlt z Masarykovy univerzity v Brně, vedoucí Českého antarktického výzkumného programu.
Jaké máte aktuální zprávy z letošní výpravy do Antarktidy?
Na stanici Johanna Gregora Mendela už jsou naši vědci prakticky měsíc a ještě budou mít před sebou asi dva až tři týdny pobytu. Vše samozřejmě souvisí s počasím a s plánem na stahování argentinským letectvem.
Geolog doc. Mgr. Daniel Nývlt, Ph.D., vedoucí Českého antarktického výzkumného programu ČR
Zatím to vypadá kolem 10. až 12. března, ale může se to o několik dní posunout právě podle předpovědi počasí. Aby vědce mohly vyzvednout vrtulníky a potom oni mohli letět zpátky na jihoamerickou pevninu. A daří se jim podle mě skvěle, spojení máme velmi dobré, takže dostáváme informace téměř každodenně.
Jaké jsou ty hlavní a nejdůležitější úkoly, které na ně v Antarktidě čekají?
Dlouhodobě zkoumáme dopady probíhající klimatické změny na různé části jak neživé, tak i živé přírody. Na místní ledovce, na to, co se děje s permafrostem a aktivní vrstvou, jak se chovají místní toky, jezera a samozřejmě organismy, které tam žijí.
Především největší množství jich je na mikroskopické úrovni, od bakterií, cyanobakterií až po řasy, ale jsou tam i samozřejmě větší organismy. Kromě nižších rostlin, mechů, lišejníků, játrovek, potom jsou to hodně ploutvonožci nebo ptáci. Ale ti jsou hlavně vázaní na moře a na pobřeží se dostávají jen třeba na hnízdění či při odpočinku.
Jak dlouho už čeští vědci na Antarktidu jezdí a proč je právě tohle místo tolik zajímá?
Když vezmu tu nejmodernější etapu výzkumu, tak my jsme na ostrově Jamese Rosse byli poprvé v roce 2004. Tenkrát to bylo ještě pod stanem. Pak se stavěla stanice Johanna Gregora Mendela, která byla v roce 2007 oficiálně otevřena. Ale ta historie je i dřívější. Vůbec první tam byl Václav Vojtěch na přelomu 20. a 30. let 20. století.
Vy si pamatujete ty počátky, kdy tam ještě museli být vědci ve stanech?
Ano, já jsem tam byl právě s tou první expedicí. Bylo nás tam pět přímo na místě, kde dnes stojí stanice. I v roce 2005 jsme tam stanovali, než se začal vykládat veškerý materiál pro stavbu stanice. Byli jsme tam na místě s asi dvouměsíčním předstihem, to byly ještě doby, kdy zázemí nebylo tak dobré jako v současnosti.
Takže jste prošlapávali cestičku současným vědcům, kteří už jsou v mnohem komfortnějších podmínkách. Jak na ty doby vzpomínáte?
Je to už hodně dávno, přes dvacet let. Ale byly to krásné začátky. Samozřejmě nejen ono omámení antarktickou přírodou, ale vzniklo i mnoho přátelství, které jsme si vybudovali v rámci českého týmu, ale i s mnoha Argentinci a Chilany, se kterými dlouhodobě spolupracujeme v téhle oblasti.
„Nedržíme tam žádné víkendy, každý hezký den se musí co možná nejefektivněji využít. Protože nevíte, kdy se počasí zase zkazí.“
doc. Mgr. Daniel Nývlt, Ph.D., vedoucí Českého antarktického výzkumného programu
Jak složitě se vůbec na českou stanici na Antarktidě cestuje? Protože už ta cesta samotná je asi velkým dobrodružstvím.
Stanice Johanna Gregora Mendela, kterou vlastní a provozuje Masarykova univerzita, leží na severní odledněné části ostrova Jamese Rosse a ten leží při východním pobřeží antarktického poloostrova, směrem do Weddellova moře. A cesta je tam docela složitá.
Buď se dopravujeme lodí, obvykle z chilského přístavu Punta Arenas s chilskou armádou, přes Drakeův průliv. Nebo se dá letecky na ostrov Krále Jiřího na Jižních Shetlandách a potom poslední část jednoznačně lodí. Další možností, tak jako v letošním roce, je cesta přes Argentinu, Buenos Aires, Rio Gallegos a letecky Herkulesem na argentinskou stanici Marambio, kde je přistávací dráha. A odsud je to už nějakých 80 km vrtulníkem.
Jak si vůbec máme představit Antarktidu? Zasněžená oblast s neustálým mrazem, tak nějak?
Včera jsem po ránu vyjížděl z Hronova a bylo -16. Tady v Brně je přeci jen o něco tepleji, ale teploty teď na okraji Antarktidy jsou kupodivu teplejší, než tady u nás. Oni tam mají mezi +2 a +5 přes den, v noci pak samozřejmě minusové teploty. My máme obrovské štěstí, že naše oblast, kde stojí stanice Johanna Gregora Mendela, je největší odledněnou plochou v oblasti antarktického poloostrova.
Tedy z vědeckého hlediska je to ideální místo, kde se dá zkoumat mnoho věcí. Protože přímo na ledovci těch vědních disciplín, které můžete provozovat, není až takové množství jako na odledněné ploše, která je mnohem zajímavější.
„Někteří kolegové říkají, že jsme nakaženi antarktickým virem a chceme se tam stále vracet. Já patřím bohužel do této skupiny lidí.“
doc. Mgr. Daniel Nývlt, Ph.D., vedoucí Českého antarktického výzkumného programu
Jak tedy vypadá takový běžný, obyčejný den českého vědeckého výzkumníka na Antarktidě? V kolik vstává, v kolik jde spát, kolik dní v týdnu se pracuje, kdy se odpočívá?
Odpočívá se podle počasí. Nedržíme tam žádné víkendy, takže se vám může stát, že pracujete tři dny a pak jste tři dny schovaní na stanici, protože přijde blizard a venku se nedá pracovat. Nebo také pracujete deset či dvanáct dní v kuse, protože je krásné počasí a každý hezký den se musí co možná nejefektivněji využít. Protože nevíte, kdy se počasí zase zkazí.
Obvykle vstáváme na osmou hodinu, je snídaně a pracuje se. Pokud je krásný den, tak celý den až do večera. Lidé si vezmou s sebou oběd a svačiny do terénu a vrací se až na osmou hodinu večer na večeři. Ale nemáme tam žádného kuchaře, takže se střídají směny.
Obvykle jsou patnácti až šestnáctičlenné skupiny expedice, takže na vás jednou za týden ve dvou lidech vyjde služba a to se potom staráte o celý chod stanice, o snídani, oběd, o večeři, o úklid. A dalších šest dní se o vás postarají kamarádi. I tohle je důležité. To znamená, že ti, co mají službu, vstávají o něco dříve, protože je potřeba navařit hodně vody, aby si lidé dali ke snídani nejen čaj a kávu, ale připravili si také termosky na celodenní výběh ven.
Tučňáky a ploutvonožce v Atlantiku ohrožuje blížící se obří ledovec. Je dvakrát větší než Londýn
Číst článek
Jak se tam pohybujete v terénu? Máte nějaké dopravní prostředky, nebo vše jen pěšky?
Všechno pěšky, ale jsou tam čtyřkolky, které ovšem neslouží k převozu lidí, ale spíše materiálu na větší vzdálenosti. Protože některé oblasti, které studujeme, třeba ledovce, ty dlouhodobě monitorujeme, jsou ve vzdálenosti 15 až 20 km od stanice. Lidé tam dochází pěšky, ale je potřeba tam dostat velké množství materiálu. To se na zádech ve dvou či třech lidech nedá odnést, takže to se zaváží na čtyřkolce.
Ale nepracujeme jen přímo na tom místě, kam se dá dojít pěšky, ale i na okolních ostrovech nebo na Antarktickém poloostrově. A tady k transportu potom slouží nafukovací čluny se závěsným motorem, takové ty klasické zodiaky.
Číhá na vědce v Antarktidě nějaké nebezpečí v přírodě?
Určitě je to mnohem bezpečnější na pevnině, ale na moři jsou dvě potenciální nebezpečí od zvířat. A to jsou kosatky, protože náš člun má dva nebo tři metry na délku a kosatka je dlouhá deset metrů, samec. Kdyby tedy chtěla, tak nás otočí velmi rychle. A potom potenciálně, ale to jen v případech potápění a dělání nějakého mořského výzkumu přímo v moři, to může být tuleň leopardí.
Čím pro vás je, pane docente, tento kout naší země je? Co pro vás osobně Antarktida znamená?
Někteří kolegové říkají, že jsme nakaženi antarktickým virem a chceme se tam stále vracet. A ono to je vidět na těch skupinách lidí. Někteří tam jedou jednou a řeknou, to není nic pro mě, tam už nepotřebuji. A jiní se tam stále vracejí.
Já patřím bohužel do skupiny, která by se tam stále chtěla vracet. I když současná fáze mého života znamená mnohem více zajišťovat fungování celého programu a financí tak, aby tam ti mladší mohli jezdit. Ale máme štěstí, že i mladá generace je vědecky velmi aktivní a dělají nám opravdu dobré renomé i v současnosti.
