Umělá konstrukce československého národa. Pomohlo to vzniku samostatného státu, říká historik
Československo by nevzniklo nebýt amerických Slováků. Plán na společný stát Čechů a Slováků dostal totiž konkrétní obrysy v Pittsburské dohodě, kterou slovenští a čeští zástupci v čele s Tomášem Garriguem Masarykem podepsali 30. května 1918. Schvalovala spojení Čechů a Slováků v jednom státě. Radiožurnál připravil další díl seriálu ke 105. výročí založení Československa.
„Schvalujeme politický program usilující o spojení Čechů a Slováků v samostatném státě z Českých zemí a Slovenska. Slovensko bude mít svojí vlastní administrativu a svoje soudy. Slovenština bude úředním jazykem ve škole, na úřadě a ve veřejném životě vůbec. “
Anton Štefánek (slovenský politik)
Slovenský politik Anton Štefánek citoval v roce 1938 část textu Pittsburské dohody. Připomněl, že dokument se záhy po vzniku Československa stal předmětem vnitropolitických sporů.
„Ale ani Masaryk, ani podpisovatelé nemohli vědět, že tato listina se stane za chvíli jablkem sváru a politických bojů, které sahají až na základy státu a národní existence Slováků i Čechů.“
Anton Štefánek (slovenský politik)
Nezbytnost zapojení Slovenska do nového státu si Tomáš Garrigue Masaryk od začátku uvědomoval.
„Ve chvíli, kdy by Češi byli hlavní etnikum a Slováci by byli minoritou, přidali se k dalším minoritám toho státu, tak by Češi byli minorizováni ve vlastním státě. Najednou by jich bylo míň než polovina,“ upozorňuje Vojtěch Kessler z Historického ústavu Akademie věd.
„V tu chvíli už by vůbec projednání a prosazení vzniku státu zejména u zahraničních politiků v Americe a tak dále, naprosto nemožné. Jak si chcete vytvořit stát, kde nejste většinou? Ve chvíli, kdy uděláme konstrukci – byť umělou, to si připusťme – československého národa, tak ta debata už se vede úplně jinak. Mnohem snadněji,“ poukazuje historik.
Československou myšlenku sdílel s Masarykem i další ze zakladatelů Československé republiky Milan Rastislav Štefánik. Podle Kesslera byl naprostým opakem Edvarda Beneše. I proto si je Masaryk vybral za nejbližší spolupracovníky.
„Každý byl jiný a každý dělal jinou práci. Zatímco Beneš je suchý úředník, Milan Rastislav Štefánik je ten herec, co vám před tím publikem to Československo prodá,“ popisuje persony historik.
„Žádný národ nepožíval dosud trvalé svobody, pokud si ji nevydobyl sám a neposvětil ji velkými oběťmi na majetku, na životech.“
Milan Rastislav Štefánik
Tak začíná manifest Československé národní rady „Kdo za pravdu hoří“, který Štefánik vydal v roce 1917. Po vzniku Československa se stal ministrem války. Když se ale v květnu 1919 vracel do vlasti z Itálie, jeho letadlo se před přistáním nečekaně zřítilo.
„Neustále se objevují ty otázky, co by se stalo, kdyby nedošlo k té tragédii. Je to velmi obtížné na tohle odpovědět. Určitě by Štefánik hrál významnou roli v budoucím Československu. Je otázka na kolik by byl schopen tu – podle mého názoru nezvratitelnou odchylnost slovenského etnika od českého – dokázal nějak zpomalit nebo rozmělnit,“ míní Kessler.
„Slováci jsou Čechy, přesto, že užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka. Slováci usilují rovněž o samostatnost a přijímají program sjednocení s Čechami. “
Tomáš Garrigue Masaryk
Tomáš Garrigue Masaryk podporoval myšlenku československého národa už v dubnu 1915 v memorandu pro britského ministra zahraničí. Ke společnému státu se Slováci přihlásili 30. října 1918 podepsáním Martinské deklarace.
„Čili pro ně je vznik toho státu až 30. října, kdy ta deklarace reaguje na to, co se děje v Praze. A dávají najevo: ano, my toho chceme být součástí za nějakých stanovených podmínek, které potom byly či spíše nebyly naplňovány,“ dodává historik Vojtěch Kessler.
Reportáž si můžete poslechnout i v audio verzi v úvodu článku.
