Samostatná měna nového československého státu vznikla jen pár týdnů předtím. V březnu 1919 utajovanou reformou a okolkováním rakouských bankovek. Plán vypracoval Alois Rašín, ministr financí v první československé vládě.

„Jak byl rázný, takový opravdu člověk pro krizi a s odvahou ke kategorickým řešením, tak přikročil k odluce československé měny od rakouské a k měnové reformě. A to si myslím, že byl skutečně povedený kousek, který československé ekonomice a tím pádem i společnosti a politice velmi pomohl,“ řekla Radiožurnálu historička Jana Čechurová z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

S československou korunou ale Alois Rašín původně vůbec nepočítal. „Uvažoval o tom, že by zde mohly vedle sebe existovat dvě paralelní měny - jednak ta plnohodnotná zlatá měna, československé franky, a vedle toho ta neplnohodnotná - a to by byla československá koruna,“ vysvětluje Jakub Kunert, hlavní archivář České národní banky.

Počítali s frankem

„Je proto zajímavé, že když vzniká měna 25. února, tak se jedná o československou měnu a nemluví se o tom, že by to byla nějaká koruna československá. Ten oficiální název ‚koruna československá‘ se objevuje až teprve v dubnu 1919 s novým zákonem. Stále ale se uvažovalo o tom, že vznikne v budoucnosti československý frank. Proto také v roce 1920, když vznikl nový zákon o budoucí cedulové bance, tak se tam nemluvilo o korunách, že by její akciový kapitál zněl na koruny, ale na franky. Až teprve v roce 1925, když bylo jisté, že se nepodaří v dohledné době vytvořit zlatou měnu, bylo rozhodnuto, že napříště ta jediná měna bude československá koruna,“ dodal Kunert.

Nejrůznější instituce a spolky navrhovaly i další názvy na pojmenování československé měny jako řepa, sokol, stotina, lev, tolar, hřivna, rašín, denár, brk, drápek, groš nebo káně. V Československu tehdy ještě neexistovala centrální banka a tak novou měnu připravovalo ministerstvo financí. O velkou část návrhu platidel se postaral Alfons Mucha. Ostatní platidla navrhly samotné tiskárny.

Jejich možnostem a také rychlosti přípravy odpovídala kvalita peněz tištěných většinou knihtiskem. Daly se snadno padělat. Pětitisícovky se tak staly sběratelským unikátem.

„Nejcennější československá bankovka je bezpochyby pětitisícovka 1919. Jejím vzorem byla rakousko-uherská tisícikoruna z roku 1902, kde bylo použito stejného motivu. Cenná je pro to, že jich je známo pouze 36 kusů. U nás jich je tuším asi sedm nebo osm kusů, zbytek je v zahraničních soukromých nebo státních sbírkách. Cena se odhaduje mezi 2,5 až 5 miliony korun,“ potvrzuje Lukáš Funk z numismatického oddělení Národního muzea.

Jaroslav Skalický Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít