Proti okupaci Československa protestovali i dva běloruští studenti. Za spáleného Marxe šli do vězení
Jen za několik dní to bude půl století od chvíle, kdy v noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupila do Československa vojska pěti států Varšavské smlouvy. Někteří obyvatelé Sovětského svazu se ale proti agresi odvážili protestovat.
Nejznámější akce proběhla 25. srpna 1968 na Rudém náměstí v Moskvě. Demonstrace se zúčastnilo osm lidí, které milice a KGB zatkly během několika minut.
Málokdo ale ví, že proti okupaci Československa protestovali i dva studenti v běloruském Hrodnu. Oba za to šli na léta do vězení. O téměř neznámé historické epizodě píše běloruský zpravodajský server Tut.by.
Sjarhej Kalenčenka a Aljaksandr Ramanau tehdy studovali na chemicko-přírodovědné fakultě vysoké školy pedagogické v Hrodně, která leží nedaleko polských hranic. Dvojice se přátelila už od mateřské školy.
Aljaksandr zemřel v roce 2005 a Sjarhej je tak dnes jediným pamětníkem. „Byli jsme mladí. Ani jeden z nás ještě neměl přítelkyni. Víte, byl to spíš takový mladický zápal než promyšlená dospělá pozice,“ vypráví muž.
„Ano, nesouhlasili jsme se vstupem vojsk do Československa. Hodně lidí s tím tehdy nesouhlasilo. Mluvili o tom a rozhořčovali se. Zůstávalo však jen u rozhovorů. Saša ale chtěl něco podniknout,“ vzpomíná Sjarhej.
Mladíka prý tehdy napadaly různé věci. Navrhoval třeba něco udělat se sochou Lenina v centru Hrodna, nebo vyjít na náměstí s plakátem. Či snad něco napsat na asfalt, aby o tom všichni ve městě mluvili?
‚Invaze, která nenarazila na žádný vojenský odpor.‘ Německý i rakouský tisk připomínají srpen 1968
Číst článek
O tom, že v Moskvě byla už 25. srpna demonstrace, ale studenti nevěděli. Informace se k nim dostala až o hodně později.
Hořící Marx
V září 1968 oba přátelé vešli do jedné z poslucháren staré školní budovy. Zrovna tu probíhala přestavba. Zakouřili si u otevřeného okna a podpálili portrét Karla Marxe.
„Ty jeho vousy pěkně plápolaly. A taky to tam pořádně smrdělo,“ směje se Sjarhej. Z dnešní perspektivy vypadá počínání mladých mužů jako bezvýznamná výtržnost, tehdy to ale byl pomalu protivládní čin.
Chlapci si řekli, že u toho nezůstanou, a před listopadovým výročím bolševické revoluce provedli další akci. Počmárali a potrhali portréty vůdců proletariátu vystavené ve foyer budovy. Kromě toho tam zanechali výzvy k ukončení sovětského zásahu v Československu. Ve škole z toho samozřejmě bylo pozdvižení.
Pachatele ale nejdříve neodhalili. Přátelé získali na odvaze a rozhodli se, že udělají ještě něco pořádného. Vyhlédli si další posluchárnu, ale tam už na ně čekali příslušníci KGB. Udal je jeden ze spolužáků, kterému se neopatrně svěřili.
„Dnes mi to přijde zábavné. Jako historka z dávné minulosti. Tehdy jsme ale měli strach. Výslechy, výslechy, výslechy. Byli jsme mladí, naivní a vystrašení,“ vzpomíná Sjarhej. Mladíky soudili podle dvou paragrafů: za výtržnictví a za „šíření pomluv poškozujících sovětské zřízení“.
Rehabilitaci odmítli
Saša Ramanau dostal čtyři roky. Strávil je ve vězení v Orše. Sjarheje Kalenčenku odsoudil ke třem letům, které si odseděl ve Vaukavysku. Se studiem byl pochopitelně konec.
„Po propuštění mi dokonce bezpečnostní orgány cosi navrhovaly, já ale odmítl a šel jsem do stavebnictví. Vydržel jsem tam 40 let. Pracoval jsem dokonce i na jednom oddělení krajského výkonného výboru. Nakonec jsem i vystudoval. Teď už jsem v důchodu,“ vypráví Sjarhej.
Podívejte se na vítězné snímky soutěže o nejlepší fotografii z roku 1968. Další fotky nabídne výstava
Číst článek
„V devadesátých letech jsme mohli požádat o rehabilitaci. Saša se ale naštval: jak je to možné? Když nás zavřeli, žádný papír po nás nechtěli. A o rehabilitaci bychom měli prosit? Tak jsme odmítli,“ vysvětluje muž.
Aljaksandr Ramanau zůstal podle slov svého přítele disidentem, s vládou byl na kordy a psal básně i prózu. Vydal dokonce samizdatovou knihu Proletáři ducha. Existuje jen v pěti výtiscích, které sám přepsal na stroji.
„Po roce 2000 Saša napsal na české velvyslanectví v Bělorusku o našem příběhu, bohužel mu ale nikdo neodpověděl,“ říká Sjarhej Kalenčenka. Svého činu nelituje. Prý to byl významný protest – demonstrace nebo jiná aktivní vystoupení jim tehdy připadaly jako něco nepředstavitelného, nereálného.
Zavřen na psychiatrii
Server Tut.by připomíná, že z osmi účastníků zmiňované demonstrace na Rudém náměstí unikla odsouzení jen jednadvacetiletá Taťána Bajevová. Podařilo se jí vyšetřovatele přesvědčit, že šla jen náhodou kolem. Ostatní skončili v trestaneckém táboře, ve vězení nebo v psychiatrické léčebně.
Tanky nahradili turisté. Porovnejte si pražské ulice za okupace v srpnu 1968 a dnes
Číst článek
Kromě už zmiňované moskevské demonstrace protestoval v Kyjevě Bělorus Michas Kukobaka. Nejdříve poslal dopis s protestem na československý konzulát, a když ho na konci roku 1968 povolali na vojenskou správu, prohlásil: „Jestli vás napadne poslat mě do Československa, obrátím samopal proti vám, proti okupantům, a postavím se na stranu lidu.“
V roce 1969 pak Kukobaka napsal otevřený dopis na obranu ukrajinského spisovatele Anatolije Kuzněcova, který odjel do Londýna a žádal tam o politický azyl. Chtěl, aby dokument vyšel v novinách Komsomolská pravda, místo toho se ale dostal do rukou KGB. Příštích šest let Kukobaka strávil v psychiatrických léčebnách. Později také pokračoval v odporu proti sovětskému režimu.
Michase Kukobaku v roce 2015 pozval do České republiky Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Čin běloruských studentů ale zůstal nepovšimnut. Sjarhej se jen usmívá, jako by chtěl říct, že to nedělali pro slávu. Pro mládí jsou prý podobné nepromyšlené – ale zásadové – činy příznačné. Od toho je to ostatně mládí, uzavírá svou vzpomínku Sjarhej Kalenčenka.
