Pomsta za okupaci 1968. V Košicích lidé svlékli Rusku donaha
Vyděšená a úplně nahá žena, postříkaná červenou barvou, běží Hlavní ulicí v Košicích a za ní rozzuřený dav. Píše se 23. srpen 1968 a žena je manželkou slovenského důstojníka, kterého obyvatelé Košic považují za zrádce a kolaboranta okupační armády. Žena ve městě strhávala protisovětské plakáty. O tři roky později jsou za útok na manželku důstojníka odsouzeni čtyři muži. Dnes žije pouze jeden z nich Vojtěch Pastor. Ve vězení si odseděl sedm let.
„To byla Ruska a kvůli tomu to bylo takové přísné,“ vypráví Vojtěch Pastor (79), který stále žije v Košicích. Nahá žena se jmenovala Valentina Belasová, bylo jí čtyřicet osm let, měla dvě děti a na plakátě nebylo uvedeno jen jméno jejího manžela Jozefa Belase, ale i adresa bydliště. Proto strhla plakát a následovala pomsta.
Za stržený plakát z ní muži strhli šaty. Vojtěch Pastor to za lynč nepovažuje. „Ona byla příčina toho, co se jí stalo. A když promluvila rusky, chápete? Navíc když jsem tam s kamarády přišel, tak už byla nahá.“
Nezvykle vysoký trest
Vojtěch Pastor v první den invaze házel kameny na sovětské tanky a na jedné fotografii je vidět u hořícího sovětského vozidla. „K tomu se hrdě hlásím, ale s tou ženou jsem neměl nic společného.“ Pastor byl nejdříve souzen za omezování osobní svobody, den před propuštěním na svobodu ale prokurátor případ přehodnotil na pokus o vraždu.
„To se jim nepodařilo prokázat. Prý jsme ji chtěli hodit pod tramvaj. Jenže v té době už byly strhané troleje a tramvaje nejezdily.“ Nakonec Pastora odsoudili za trestný čin teroru a ohrožování socialistického zřízení na sedm let.
„To bylo dost neobvyklé na tu dobu. Evidentně to potřebovali navléknout tak, aby dostal vysoký trest,“ říká historik Patrik Košický, který se případem zabýval. Vojtěch Pastor považuje svůj trest za exemplární a zdůrazňuje hodně neobvyklou věc: u soudu byli i sovětští poradci.
„To nebyla sranda. Přivolali soudce z Ruska. To bylo pro výstrahu.“ Kvůli nedostupnosti části spisů ale nelze věrohodně objasnit, jakou roli měli u soudu Sověti. Nepodařilo se to zjistit ani Patriku Košickému.
„Ruští poradci tady působili neustále, ačkoliv to řada lidí zpochybňuje. Tohle mohl být jeden z případů, zvlášť když se jednalo o občana Sovětského svazu. Mohli si atrahovat pravomoc a mohli být součástí senátu, nebo ho přímo řídit, aby měli pod kontrolou rozsudek.“
Jedna země, dva národy. Jaký byl rok 1968 na Slovensku? A jak místní na události dnes vzpomínají? To mapuje seriál reportáží od Ľubomíra Smatany pro Radiožurnál.
„Jednou mi píchli i injekci“
Valentina Belasová se narodila v Sovětském svazu a odtud si ji přivedl důstojník Československé lidové armády Jozef Belas. Ten v Rusku studoval vojenskou školu a během invaze byl v hodnosti plukovníka jedním z důležitých velitelů na východě Slovenska. „Vědělo se o něm, že podporuje invazi,“ říká košický výtvarník Peter Kalmus, který ve městě a okolí dlouhodobě provádí protiruské happeningy.
Samotná Valentina Belasová žádné fyzické poranění neutrpěla, schoval ji prodavač v obchodě a nakonec ji před davem zachránili policisté. Vojtěcha Pastora propustili na svobodu v roce 1976.
„Ve vězení (Leopoldov, Iľava, Košice, Pankrác pozn.red) mě mnohokrát bili, a jednou mi píchli i injekci, po které jsem ztratil na mnoho hodin vědomí. Dělali si se mnou, co chtěli.“ Vojtěch Pastor nebyl rehabilitován a je tedy z hlediska zákona stále považován za teroristu.
O incidentu vznikl i film
O neobvyklé pomstě natočil v roce 1974 film nazvaný Človečina tehdejší student pražské FAMU a dnes proslulý režisér dokumentů Fero Fenič. „Uviděl jsem fotografii nahé ženy, to mě hodně zaujalo a začal jsem pátrat,“ říká Fenič, který se narodil na východním Slovensku a Košice dobře znal.
Je zřejmě jediný novinář, který s Valentinou Belasovou mluvil. „Našel jsem ji dost dobrodružně, musel jsem uplatit pošťačku na její staré adrese. Ta žena se mnou mluvila jen mezi dveřmi. Měla strach. Řekla, že se bála o život svých synů. Kvůli tomu strhla z plakátu adresu.“
Film Človečina natočil Fero Fenič v normalizačních letech, ale rozhodně nemá propagandistický charakter, spíše je překvapivé, že ho v roce 1974 mohl obhájit. Film je dnes uložen v archivu FAMU.
