Esesáci vraždí české lidi, ozvalo se z éteru volání o pomoc. Před 74 lety se rozhlas snažili obsadit nacisti
Bitvou o Československý rozhlas začalo 5. května 1945 Pražské povstání. Už od rána vysílal rozhlas jen česky. Vchod do budovy střežili němečtí vojáci. Když se ji pokusili převzít čeští policisté, začaly dramatické boje. A v éteru se ozvalo volání o pomoc.
Před 74 lety Československý rozhlas odstartoval závěrečnou fázi boje proti nacistické okupaci
„Voláme českou policii, české četnictvo, české vojsko, aby ihned přišlo do Českého rozhlasu,“ ozvalo se z éteru volání pomoc.
U rozhlasového mikrofonu byl tehdy hlasatel Zdeněk Mančal. „Nejhorší bylo, jak volal, že voláme četnictvo. A najednou se odmlčel,“ popsala před lety jeho dcera Dagmar Suchá.
„Maminka si myslela, že se mu něco stalo, že je třeba mrtvý. Tak pak se ozval znovu, to už ale máma byla na cestě sem, do rozhlasu, aby se zeptala, jak to tu opravdu je. Jenomže sem se zase nedostala,“ pokračovala dcera hlasatele Mančala.
Barikády kolem rozhlasu
V pražské Liboci poslouchal rozhlas zase tehdy čtrnáctiletý Emil Šneberg: „To rozhlas udělal už několikrát, ne jednou. Bylo to stále: voláme četnictvo, voláme vládní vojsko, jsme tady vražděni, přijďte.“
„Měli jsme souseda, který byl policista. Tak on jel k rozhlasu. My jsme k rozhlasu teda nešli, ale otec vojákem za první republiky, tak říkal, že budeme stavět barikády tady,“ doplnil Šneberg.
„Voláme všechno, co je české, na pomoc Českému rozhlasu. Esesáci zde vraždí české lidi. Pozor! Vchod z Balbínovy ulice je volný.“
Československý rozhlas (5. května 1945)
Volání o pomoc přivedlo k rozhlasu také Libora Šušlíka. „Bydleli jsme na Vinohradech nedaleko Náměstí Jiřího z Poděbrad a já ve skautském jsem se hnal k rozhlasu. Tak první reakce na mě byla: hele mladej, kam se ženeš, kde máš nějakou zbraň, tady to můžeš někde koupit, neblbni,“ popsal.
Další pamětnice si vybavují události květnových dnů 45. roku. „Hlásili, že osvobodili rozhlas, aby se lidi uklidnili. Lidi začali věšet české vlajky,“ řekl jedna z nich.
„Samozřejmě rádio, nedostali mě od rádia vůbec. Když mě měli dostat na chvíli spát, tak to byl problém. Ten hlasatel Mančal, to byl náš hodně vzdálený příbuzný. Já jsem si psala, kolik je hodin a co říkají,“ popsala další pamětnice.
Esesáci v rozhlase kapitulovali 5. května navečer. Vyhráno ale ještě nebylo.
