Bikerce Tereze Huříkové pomohla i změna v psychice
Tereza Huříková zajela v sobotu nejlepší výsledek, jakého kdy dosáhla česká žena v závodu cross-country horských kol na mistrovství světa. V rakouském Saalfeldenu se radovala ze sedmého místa. Že vám to jméno něco říká? Ano, je to bývalá juniorská mistryně světa v časovce, o které už si hodně lidí myslelo, že má po kariéře. Ona se ale dokázala vrátit.
Tereza Huříková se na trati kdysi jen ohlížela za soupeřkami, zatímco mimo ni se otáčeli muži za ní. Jestliže byla krásná a talentovaná slečna brzo na vrcholu kariéry, o to déle se jí pak nedařilo. Až zas teď.
„Musím říci, že jsem cítila něco úplně zvláštního v sobě, takový zvláštní pocit. Od té doby, co jsem se smířila s tím, že jediný můj vrchol sezóny bude mistrovství světa, tak jsem se na to mistrovství světa denně připravovala s tím, že se na to prostě těším,“ popisovala Tereza Huříková.
A její psychické rozpoložení dokládal i fyzický stav. Nedojela pomlácená, ani zablácená po pádech v náročném sjezdu. „Mám radost z toho, že vidím, že je to o pozornosti a koncentraci, pokud člověk padá, tak je to tím, že to nemá pod kontrolou, a že je pod tlakem. Cítila jsem, že tahle trať je moje.“
Což je po předchozích výsledcích Terezy Huříkové poněkud překvapivé. A tady nabízí odpověď na otázku, co stálo za jejím znovuzrozením? „Hodně dlouho jsem to dělala pro všechny kolem mě, pro lidi. Odjela jsem nepovedené závody, po kterých mě lidé odepisovali nebo na mě vyvíjeli tlak a člověk si k tomu musí najít jinou cestu, než přes ta čísla a myslím si, že mi to pomohlo,“ říká pětadvacetiletá reprezentantka.
Huříkové pomohl lékař a přítel
A za přežití těžkých chvil podle ní může hlavně jeden lékař a trenér v jedné osobě. „Karel Martínek, protože když jsem se v tom nejvíc plácala, tak mi podal pomocnou ruku a začal mi dělat režim. Není to jen slepé následování trenéra, ale teď o tom i diskutujeme a to je super.“
A jako dalšího jmenovala Tereza Huříková svého přítele a zároveň manažera Pavla Němce. Sama ale zjistila, že jí závodění bavilo jenom když vyhrávala. A pak se musela rozhodnout.
„Když si člověk sedne na zadek, tak má příležitost buď jít studovat nebo si najít nějakou vášeň, proč tvrdě začít makat od píky. Asi dva roky to trvalo, než se člověk dostal zpátky,“ říká Huříková.
Dva roky od chvíle, kdy zjistila, že nechce jít studovat a zatím ani na mateřskou.
„Právě jsem si říkala, že život sportovce je tvrdý, ale je to vlastně luxus a to jsem si dřív neuvědomovala. Člověk cestuje, poznává kultury, dřív jsem viděla závod, start, cíl a ani jsem si nevšímala jiných sportů,“ i v tom se Tereza Huříková změnila.
