V hlavě mi běželo, proč to zase dělám, říká horolezkyně Kolouchová o výstupu na Annapurnu
Po Mount Everestu, Kančendženze a K2 stanula Klára Kolouchová, jako vůbec první Češka, i na 10. nejvyšší hoře světa Annapurně. Proč jde při výstupu na Annapurnu o život více než jinde? Co považuje česká horolezkyně na horolezectví za nejtěžší? Co pro ni znamenala záchrana kolegy horolezce? A je věk pro horolezkyni přítěž, nebo výhoda?
I přes spoustu komplikací a turbulentních a dramatických momentů se výstup na nejnebezpečnější himálajský vrchol vysoký 8091 metrů Kláře Kolouchové podařil.
„Přivezla jsem si jen omrzlé prsty. Tři měsíce jsem necítila půlku chodidla, což ale byla výhoda na pedikúře. Nemám ráda, když mi někdo sahá na nohy. Teď poprvé v životě jsem si to ale užívala, protože jsem nic necítila,“ popisuje česká horolezkyně, která o motivaci vrcholově lézt a o životě mezi rodinou a horami napsala knihu Nahoře fouká.
Omrzliny ji ale naštěstí o pocit triumfu na vrcholu nepálské velehory nepřipravily.
„Omrzliny jsou v tu chvíli pod vaše rozlišovací schopnosti. Vjemy jsou tak intenzivní, že takovou prkotinu v tu chvíli nevnímáte. S věkem se mé myšlenky točí spíše kolem rodiny. Na vrchol jsme lezli extrémních 23 hodin v kuse a posledních 12 hodin jsem si pořád jako mantru opakovala: Proč to zase dělám? Proč jim to dělám? Ale v ten samý moment si i říkám, že když už to dělám, tak jim chci dát aspoň ten vrchol.“
Rodinné důvody
Rodina byla také důvod, proč před pár lety stála na křižovatce a rozhodovala se, že s horolezectvím skončí.
„Vždycky říkám, že žijeme v krásné době a máme se neskutečně dobře. Když si ale žiju až moc krásně, potřebuju si život něčím naředit a sama sebe řízeně potrápit, abych si toho zase mohla vážit. Hory jsou moje obrovská láska a asi se vždycky budu po zdolání vrcholu ptát: Kam dál? Kam výš?,“ dodává pro Blízká setkání Klára Kolouchová.
